Deník neoblíbené holky

8. kapitola - Cena roku!

Okej, večeře byla kvalitní jak moje známky z matiky. Každopádně, Honza k nám přijel. Na jednu jedinou strašně mega strašidelně moc krátkou hodinu! Kája mu vše vysvětlila a potom názorně ukázala. A já schytala facku. Heh.

,,Takže to ná-, teda vám nahrává, no né?" zeptala se Honza a zesmutněl. Mrzelo ho, že se odstěhoval do toho zapadákova. Ta věc nemá ani samošku!

,,Asi jo, ale nevim co budem dělat s Kikinou." řekla jsem já. Měla bych zlomyslný plány jako vždy, ale Kikiny mi prostě přišlo líto. Nevím, jestli o tom ví i Klára, ale Kikina měla fakt těžkej život. Umřel jí táta (dokonce 2x), nechodila do školky, protože její máma neměla peníze na uživení a na operaci toho táty nebo třeba 5x před nástupem do školy se stěhovali. Nechci jí nějak ublížit, ale chci se jí pomstít.

,,Pomstu? Třeba?" nechápavě se na mě koukla Kája. A Honza. A pak Mára. A možná i nějaká babička. A děda.

,,To není tak lehký." odpověděla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, jestli to pochopí.

,,To nechápu." řekla Kája. Mé obavy se vyplnily.

,,Já taky ne. Sorry." omlouval se Honza když uviděl můj ksicht. Nechtěj vědět, jak vypadal. Ale Mára mlčel. Při mém štěstí hodina uběhla a Honza musel na bus. Štěstí, že ta Honzovo věc má busy. Kája šla domů a já a Mára jsme vykročili vpřed, nebo-li, k cukrárně. Tentokrát jsem zkusila vanilko-jahodovo-medovou zmrzlinu a Mára si dal čokošku. To je divný.

,,Co ti je?" opatrně jsem se zeptala když jsme vyšli ven.

,,Mělo by?" odpověděl na otázku otázkou. Mně se jeho chování nelíbí. Hodně nelíbí.

,,Celou dobu se chováš divně. Už od tý doby, co Honza přijel. Takže znova, děje se něco?" znovu jsem se optala a on se zastavil a sklonil hlavu dolů.

,,To není podstatný. Neřeš, Gab." nechtěl navázat oční kontakt. Vyhýbal se mému pohledu.

,,Je to kvůli mě?" vyhrkla jsem. Asi jsem jeho hlavě způsobila záchvat a hledal tu správnou odpověď.

,,Částečně jo." suše odpověděl. Super. Zas kvůli mně.

,,Takže bych to měla vědět nemyslíš?" zeptala jsem se ho. Zvedl hlavu. Navázal oční kontakt. A teď se připrav, deníčku! Ehmm...

A cenu za nejlepší polibek minuty, hodiny, dnu, týdnu, měsíce, roku, desetiletí, století, tisíciletí atd, atd, vyhrávááááááá......... Marián!

Ó ano, dal mi pusu. Ale ne jen tak ledajakou. Francouzáka! [Podrobnosti vypisovat nebudu]

,,Ták jo. Díky, ale vědět bych to měla." řekla jsem po puse.

,,Asi máš pravdu." odpověděl on, tak... Mrtvě.

,,Asi? Určitě!" zasmála jsem se. No co, musím nahodit normální náladu, no né?

,,Dnes za mnou přišel Luboš. Začal se mě vyptávat, jak jde život, jak se mám a hlavně, jak se máš ty. Začal se vyptávat na tebe. Co jsme spolu měli, jestli něco vážnějšího nebo třeba jen obejmutí. Tak jsem mu na to odpověděl jakože co je mu do toho a on mi začal vyhrožovat, ať si nedovoluju. Prostě blbá hádka. Vždyť víš, že o tebe stojí." vysvětlil to. Mluvil ponure, smutně až naštvaně. Zastavila jsem se. Měla jsem pocit, že se celý svět zastavil. Moje srdce by vyskočilo ven, kdyby tam nebyl ten hrudní koš. Miluju koše. Koše is love. Koše is life.

,,Aha. Já... To chápu. Naprosto. Tvoje smutné chování a tak. Jen, nežárli. Nemáš proč, Luboš ke mně nikdy nic neprojevil, nevšímal se mě. Jsi jenom ty, já, koše a zmrzliny." řekla jsem a koukla se mu do očí. Krásných očí. Awww, je tak kjůt.

,,Koše? To mi ještě vysvětlíš!" rozkázal mi a začali jsme se smát.

End :3

Jak jsem slíbila, kapitola je delší a zajímavější :3 Snad se líbila +-+ Docela mě bavilo to psát a jelikož je za 5 minut 1:00 ráno, tak to ukončim a jdu se koukat na dodávku rozinek od Wedrouše, Baxouše a MenTouše :• tak čusík cx

Za hvězdišku, komentíšek nebo sledofáníško budu mošinky láda Cx

-Zelíško aneb Jerguš