Deník neoblíbené holky

12. kapitola - Pár nečekaných rozhodnutí

Z pohledu Gabči

Já toho Luboše jednou zabiju.. Vyhrožuje Márovi, vážně? Po odjezdu Máry jsem se rozhodla ve škole se poradit s Dášou.

***

,,To fakt? Hustý!" odpověděla mi Dáša na mojí zoufalou otázku o tom, co teď mám asi dělat.

,,To není hustý! On mu hrozí šikanou.." řekla jsem zklesle na to.

,,Fajn, tak to v tom případě není hustý. Normálně Lubošovi napiš nebo.."

,,Nebo co..?"

,,Nebo tam zajeď!" rozjasnila se Dáša. Já tam za Lubošem fakt jet nechci.

,,Ne." rozhodla jsem se a odešla jsem do své prázdné lavice. Zrovna zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Nevnímala jsem do té doby, dokud nazačala rodělovat žáky do skupin. Nejsem tu moc oblíbená, a tak nikdo ze skupiny nebyl rád, že jsem skončila právě v naší skupině.

,,Výborně, Gabriela. Budeš pracovat nebo jenom přihlížet?" pronesl Mirek. Z jeho hlasu byla slyšet arogance. Ignorovala jsem takové lidi. Neodpověděla jsem. Nikdo se mě nezastal, Dáša byla v jiné skupině a všichni se na mě jenom dívali.

,,Beru to jako, že budeš jenom přihlížet." odpověděl a zašlebil se.

,,Tak hele, kdybyste ze mě nedělali blbce, možná bych s váma komunikovala. Kdybyste se ke mně chovali normálně, zjistili byste, že jsem normální holka, která chce jenom zapadnout a její spolužáci jí to neulehčují. Kdybyste byli já, tak.." zarazila jsem se. Všichni se na mě koukali a já jsem znervózněla.

,,..tak se na místě rozbrečíte, protože máte hlavu plnou myšlenek, kde vás lidi pomlouvají a uráží." dokončila jsem větu.

,,Hluboký. Až tak, že nevidím na dno." usmál se Mirek. Zvedl obočí a viděl zoufalost v mých očích. Všechny ostatní skupiny vyplňovaly otázky na pracovním listu, zatímco mi jsme se jenom hádali.

,,Odpověď na první otázku je a).." špitla jsem tiše. Neměla jsem chuť na žádný debaty.

,,Má to spravně!" vykřikla Anastázie a usmála se na mě. Úsměv jsem jí vrátila. ,,Víš i odpověď na druhou otázku, Gabriel?" pokračovala.

,,Jasně, c)." řekla jsem o něco hlasitěji. Už mi na obličeji úsměv zůstal. Mirek jen mlčel, mračil se a přihlížel práci naší skupiny. Papír jsme odevzdali jako poslední, ale měli jsme nejvíc bodů. Všichni jsme dostali jedničku do žákovské knížky.

***

Po škole jsem šla rovnou domů. Před domem čekala nečekaná návštěva. Když já jsem nejela za ním, on přijel za mnou.

,,Co tu děláš..?" řekla jsem překvapeně a zároveň jsem se mračila.

,,Ahoj! Taky tě zdravím, Gab." odpověděl šťastně Luboš.

,,Neříkej mi Gab. Tak mi může říkat jen-" nestihla jsem doříct.

,,Marián? Ale no tak. Oba moc dobře víme, proč s ním ještě ztrácíš čas." skočil mi do řeči a já jsem nevěděla o čem to mluví.