Čas

I. kapitola

Tak lidičky, tady máte první část příběhu. Prosím o komentáře jestli mám vůbec v tomto příběhu pokračovat. Je to jen krátký úvod. Přeji pěkné čtení. Vinka

Všude kolem byla jenom hustá mlha. A nic než mlha, jako by pluly v ní. Ani jeden neviděl nic, ani jeden druhého.

„Tome." Uslyšel muž své jméno. Prvně si myslel, že už má halucinace, ale když své jméno zaslechl znova. Zjistil, že je to vyděšený, hlas jeho manželky, ale kde to jsou? Běhalo mu v hlavě.

„Minervo, kde jsi?" zavolal nazpět.

„Nevím, Tome. Jsem v nějaké mlze." Slyšel její hlas přicházet ze strany po levé ruce.

„Zůstaň stát, zkusím se k tobě dostat. Minervo." Poslouchal, aby ji řádně slyšel.

„Dobře, Tome." Tomas Raddle se vydal po jejím hlase a nebyla od něho ani tak daleko, jak to vypadalo. Ušel ani ne 10 kroků, tedy jestli to byly kroky. A uviděl ji.

Připadlo mu, jako by se vznášela v prostoru.

„Mionet. Měl jsem pocit, že jsme zemřeli. Že ten strop v katedrále, se na nás zřítil." Povzdechl si, když ji držel v náručí.

„I já Tome. Viděla jsem tě umírat, ale ty přece, už nemáš žádné viteály ne? A já nikdy nic takového neměla." V očích se jí objevili slzy.

„Máš pravdu, Minervo. Oba jste mrtví." Ozval se prostorem hlas. Minerva sebou vyděšeně cukla v Tomově náručí.

„Kdo jste? Kde to jsme?" zavrčel naštvaně Tom Raddle.

„Jsme Osud a mám na pro vás oba nabídku. Bude lepší, když na sebe vezmu nějakou podobu." Náhle se kolem nich rozestoupila mlha a objevili se v prosté, leč příjemné místnosti.

„Posaďte se. Čaj?" nabídl jim muž středního věku. S rozčepýřenými platinovými vlasy a stejnou bradkou. Muž celkově vypadal, jako nějaký řecký atlet.

„Dě-děkuji." Vykoktala překvapená Minerva.

„Nemusíte mít strach. Neotrávil jsem to. Prakticky jste už mrtví a toto je něco jako meziprostor za obloukem. Který je i na odboru záhad u vás na ministerstvu v Anglii. Ten oblouk je ještě z dob, kdy po zemi chodili andělé, démoni a ostatní magičtí tvorové." Usrkl Osud čaje.

Tom si ho nedůvěřivě prohlížel. Nevěřil mu. Mohl to být dobře promyšlený Brumbálův plán.

„Není to žádný tah Brumbála. Měl zemřít spolu s Grindewaldem. Bohužel oba zachránila láska. I když osud je napsaný, není vždy vše, jak se napíše. Každý si svůj osud tvoří sám.

Vy jste neměli být od sebe, neměli jste dávat děti pryč, ale prostě jste se v jistých chvílích rozhodli sami.

Nyní, ale k tomu, co vám opravdu chci nabídnout. Když to nepřijmete, půjdete dál a vaše duše, se až dojde čas, znova se obrodí.

Můj návrh je. Že každý se znova narodíte, narodí se, ale na úsvitu světa. Jeden bude démon a druhý archanděl. Oba budete podle pověsti předurčení. Jeden bude pánem smrti a druhý pánem života. Budete mít své vlastní děti, budete zažívat útrapy, ale taky budete nesmrtelní. Budete si moct vždy jednou za 100 let, na trvalo změnit vzhled. Nebo si necháte proměnlivé vzhledy.

Až oběma bude 30let, budete sezdáni jako manželé. Láska, kterou k sobě chováte, bude věčná i vy. Než Vás to dočista omrzí. Máte čas se rozhodnout, jestli máte otázky, ptejte se." Usmál se na oba Osud. Oba seděli jako zařezaní a jen zírali. Minerva křečovitě svírala hrnek čaje, kterého se ještě ani nenapila.

„Zůstaneme čaroději? Budeme moct kouzlit?" optal se ohromeně Tom. I když dříve studoval nadlidské magické bytosti. Nyní měl hlavu doslova prázdnou.

„Jistě že, jeden z vašich úkolů, bude ochraňovat magické děti. Dříve po světě chodili všichni lidé s magickými schopnostmi. Jenže lidský druh je vrtkavý a začali se bouřit proti andělům a démonům, kteří žili spolu s lidmi, jako i elfové, erisetčí jednorožci nebo fénixové. Proto jim byla odejmuta, radou nejvyšší, magická moc a nechala se jim jen špetka. Postupně se lidem magie vrací, ale i tak si ji neváží a jsou úzkoprsí, oproti těm, co magii nemají.

Proto se mudlům rodí magické děti." Upil znova svého čaje. Minerva též zvedla svůj šálek ke rtům a upila. Zjistila, že je to její oblíbený mátový čaj.

Tom se na ni podíval a ona na něj. Oba byly už rozhodnuti.

„Souhlasím." „Souhlasím." Řekli oba na ráz.