Alfa A/B/O

Kapitola 17

LOUISŮV POHLED

Naposledy se na sebe podívám do malého zrcátka, které chatrně visí na krátkém provázku pár desítek centimetrů nad umyvadlem. Vidím dvě unavené oči a svoji sinalou tvář. Měl jsem jít spát dřív, ale rozhodl jsem se dodělat jednu zakázku, takže jsem se od auta vyhrabal až v půl dvanáctý večer, potom jsem ještě dojedl studenou pizzu a strávil půlhodiny v koupelně – přestala mi už téct i teplá voda a pára mlžila každé sklo.

Večer jsem taky volal Liamovi, protože jsem se dozvěděl o nevyhraném konkurzu, ale zvedl mi to opilý, nasraný Payne, který jenom ječel něco na Zayna. Myslím, že mi nevěnoval žádnou pozornost.

„Tomlinsone?" zakřičí někdo venku a zamlátí na plechové dveře dílny. Nemám ponětí, kdo by to mohl být, proto si instinktivně vezmu do ruky vystřelovák, abych se mohl případnému útočníkovi bránit. Nůž ale odhodím na skříňku u dveří, když uvidím tmavé oři, havraní vlasy a prohnaný výraz ve tváři jedné z Malikovic omeg. Vasim, to je ale milá návštěva.

„Co tady děláš?" vyhrknu bez přemýšlení, protože jsem ho možná už tři roky neviděl a najednou zaklepe na moje dveře.

„Hledám místo, kde bych přespal," oznámí mi a než se naději, procpe se dovnitř kolem mě. Má jednu větší tašku přes rameno a černý batoh na zádech. Nechci sýčkovat, ale když se naposledy takhle objevil u Liama, byl jej u něj čtvrt roku. „Samozřejmě, že bys z toho něco měl," řekne laškovně a rozhlíží se po prostorách mého království. Nějak nejsem přesvědčen, že ho tady chci.

„Nemám další postel," řeknu v protestu.

„Rád budu spát pod tebou," namítne s jeho klasickým úsměvem, který mě burcuje k důraznějšímu jednání. Jsou jen dvě možnosti: buď ho vyhodím nebo mu ukážu, kdo je tady alfa.

„Nespím na proleželých a smradlavých matracích," odseknu. Hned ve dveřích jsem z něj cítil cizí alfu, která se do něj musela udělat. Neskutečný smrad.

„Já zrovna slyšel, že ty starší jsou dobře tvarovatelný," zamumlá a oraženě z ramene shodí svoji tašku. „Znáš mě, už jsi mě vyzkoušel a nikdy sis neztěžoval."

POHLED JULIE ANNY

„Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
když Tebe mám rád, když Tebe tu mám.

Máš má ovečko dávno spát a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát.
Vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát, jestli ty v mých představách už mizíš."

Naposledy pohladím svého maličkého syna, Benjamina, který během mého tichého a falešného zpěvu usnul, což mě vždy překvapí a já přemáhám smích, když mě druhého dne přijde Ben s Megan znovu požádat o tuto jedinou ukolébavku, kterou si pamatuji celou, přestože jsem se ji učila narychlo, když jsem čekala Louiho, mého nejstaršího syna. Megan ještě žmoulá svoji plyšovou ovečku v malých ručkách, ale tmavě hnědé oči bedlivě sledují moji tvář. Cítím se trochu nervózně z natolik prozíravého pohledu.

„Mami?" osloví mě po chvilce velice zamyšleně, což se k tak malému dítěti nehodí, neměla by si dělat těžkou hlavu – od toho má mě.

„Ano, princezno?"

„Nechci, aby byl Niallův tatínek i můj," zakňučí se slzičkami na krajíčku. Poznám to a také zaregistruji zvědavé pohledy Nancy a Darcy, které si doposud četly z učebnic.

„Ale, broučku, tatínek vás všechny má moc rád, nemůžeš na něj být takhle zlá," zalžu pro klid její dušičky. Vím, že je Edgar nesnáší, všechny moje děti, ale to se určité změní, věřím v to.