I don't wan't to hurt you {yaoi}

Kapitola II.

Celkem dlouhou chvíli jsem tam stál a přemýšlel, jestli mám jít za ním... Já tak nenávidím rozhodování jestli ano nebo ne... Chvíli jsem tam ještě stál, ale pak jsem se rozhodl, že půjdu za ním. ,,Em... Niko?" začal jsem na něj celkem nejistě mluvit a čekal jsem, jestli odpoví a nebo jestli mi jednu vrazí a uteče.

Ležel jsem tam schoulený do klubíčka jen v tričku. Což bylo celkem blbé vzhledem k tomu, že už začal podzim. Strašně jsem se lekl, když na mě někdo promluvil a obzvlášť, když ten někdo byl Ken... Strašně jsem se ho lekl a začal jsem se pomalu odsouvat od něj... Odšoupával jsem se dál a dál, když jsem spadl do strašně studeného jezírka, které bylo v parku prakticky jediné... Výborně Niko...

Bylo mi celkem jasné, že se mě bude bát, ale že by až takhle?! Asi jsem vážně potvora...,,N-nechci ti ublížit..."řekl jsem, když začal padat do vody v jezírku. Rozběhl jsem se k němu a vyndal jsem ho z jezírka.,,Jsi v pořádku??"zeptal jsem se ho.

,,N-n-neubližuj mi p-prosím"řekl jsem rozklepaně. Bál jsem se ho. Bál jsem se ho hodně. Měl jsem slzy v očích. Ne jen, že mě zmlátil po škole, ale i teď. Dnešek už horší nebude. Díval jsem se na něj s obrovským strachem v očích. Čekal jsem.... Na kopance, rány pěstí, facky a spoustu dalšího, ale zatím stále nic nepřicházelo.

,,Já ti nechci ubližit... Tentokrát ne." řekl jsem mu s vážností v očích. Opravdu jsem mu nechtěl ublížit. Ani nevím proč, ale tu potřebu jsem neměl.,,Co se stalo? Proč jsi tady?"ptal jsem se ho... Opravdu mi to vrtalo hlavou.

On řekl, že mi nechce ublížit, ale mám mu věřit?? Vždyť on je ten, co mi už dva roky v kuse jen ubližuje. On je na mém žebříčku lidí, které nejvíc nenávidím hned druhý. Jak jsem přemýšlel, jsem brečel stále víc a víc.,,J-já... M-mámin p-přítel... M-mě vy-vyhodil.." vykoktal jsem ze sebe mezi vzlyky. Tak a je to... Řekl jsem mu to.... Teď jsem mrtvej.

Brečel stále víc a víc. Nevím co to do mě vjelo, ale jak mi řekl, že ho vyhodil přítel jeho mámy jsem ho prostě objal. Bylo mi ho líto. Je vlastně první člověk, kterého lituju. Hmmm... Zvláštní. Začal se lehce škubat v mém objetí, ale já nehodlal povolit.... Když už ho objímám, tak neustoupím. Ne! ,,To chceš jako přečkat noc tady??" zeptal jsem se ho.

On mě objal. Bál jsem se. Začal jsem se v jeho objetí zmítat, ale on nepovolil. Tak jsem to vzdal...,,Nemám na výběr.."pověděl jsem a zase jsem začal brečet. Nevím proč, ale v jeho objetí jsem se cítil lépe.

Nemá na výběr?! zeptal jsem se sám sebe v hlavě,, Tak pojď!" rozkázal jsem mu a zvedl jsem ho na nohy...

,,Kam jdeme??" zeptal jsem se ho. Stále jsem se bál, ale říkal jsem si, že když se takhle chová teď, tak mi snad neublíží.

,,Ke mě domů... Bude se ti tam spát lépe, než tady na lavičce."

,,A nebudu ti tam náhodou vadit??" zeptal jsem se ho s lehkou nadějí v hlase. Já možná nebudu spát venku. I když teď se bojím, že mě v noci vzbudí a zmlátí nebo mě rovnou zabije.

,,Kdyby jsi mi vadil, nenabídnu ti to." řekl jsem mu a šli jsme směr můj domov. No šli... Spíše jsme se šourali... Šli jsme na můj vkus opravdu pomalu, ale nechtěl jsem ho přetěžovat. Přece jen jsem ho dneska docela pomlátil a bůh ví, co prožil doma. Z mě neznámého důvodu mi ze mě samotného bylo na blití. Konečně jsme dorazili ke mě domů. Odemkl jsem, ze dveřmi jsme se vyzuli a já ho odvedl do obýváku ,,Dáš si něco?? Čaj, kafe, vodu??" zeptal jsem se ho.

Dorazili jsme k němu domů. ,,oohh..." vypadlo ze mě, když jsem vstoupil dovnitř. Měl to tu opravdu úžasné.... a velké. Dorazili jsme do obýváku a já se posadil. ,,Mohl bych dostat čaj prosím?" odpověděl jsem mu na otázku. On odběhl do kuchyně. Při čekání jsem jen seděl na gauči a rozhlížel se... Celé to tady měl sladěné tak jako černá a bíla. Bylo to tu opravdu nádherné... Nevěděl jsem, že má jeho rodina tolik peněz, aby mohli mít tak obrovský dům, protože náš byt by se možná celý vešel do jeho obýváku. Z mého přemýšlení mě vytrhl až on.

Odešel jsem do kuchyně a začal jsem přemýšlet... Defakto ho nenávidím a pak ho uvidím v parku a najednou si ho bez jakékoliv poznámky nebo šikany nastěhuju do baráku.... Zajímavé. Dovařil jsem čaj a šel jsem za ním do obýváku... Všiml jsem si, jak se po tom obýváku rozhlíží ,,Líbí se ti tady?" zeptal jsem se ho.

,,Em.... Jo... Proč??"zeptal jsem se ho nejistě... Pořad jsem se ho hodně bál a ještě do toho jsem začal mít křeče v okopaném břiše. Začal jsem skučet a svalil jsem se na zem a pak.... už jen tma.

,,Niko!!" vyjekl jsem, když se svalil na zem. Neváhal jsem a okamžitě jsem volal záchranku. Dotelefonoval jsem, namočil jsem ručník a přiložil mu ho k čelu. Když jsem slyšel houkačky, okamžitě jsem vyběhl před dům. Naložili ho do sanitky, já k nim nastoupil a jeli jsme do špitálu. Jeli jsme asi 15 minut, protože nějaký idiot nás na křižovatce nepustit a my museli čekat než odjede. Dorazili jsme do nemocnice a oni ho hned vzali na sál. Cítil jsem se hrozně. Vždyť jsem ho dostal do nemocnice... Jsem strašnej idiot.. Po asi hodině čekání vyšel doktor a sdělil mi, že je po operaci a teď leží na pokoji v umělém spánku. Vstal jsem a šel jsem k pokoji kam mě doktor navedl. Otevřel jsem dveře a viděl jsem Nika, na kterého je napojených několik přístrojů a kapačka.

###########################################################

Tak jo... To bude vše pro dnešní kapitolu... Ještě vám chci opožděně popřát veselé Vánoce... Tak to je ode mě pro tuto kapitolu vše zatím ahoj... ;)

Jo a..... Hvězdičky a komentáře potěší ;) :) :D