Vánoce, Svátky klidu

Je střízlivý

֍֎20.12.֍֎

Ráno, přesněji dopoledne, pocítil jistý dopad nočního popíjení. S třeštěním hlavy vylezl z postele a nahlédl do zrcadla na skříni.
"Proč si to dělám?" optal se sám sebe po tichu a sledoval svou ostře řezanou tvář. Ačkoliv nečekal jediné slovíčko vysvětlení, zavrtěl nad sebou hlavou a protřel si šedé oči. Věčnost trvalo, než se převlékl z pyžama a došel si do koupelny opláchnout obličej. Když zjistil, že život v sídle Davisových se již stačil probudit, dlouze vydechl. Celou dobu musel uvažovat nad Grace. Slyšela ho, o tom nebylo pochyb, ale že by se hned tak urážela? Očekával všechno, možná I nějakou hysterickou scénu, kterou by velmi rád vysvětlil, ale že se na něj sotva podívá a neřekne při tom ani slovo? Ale každý je nějaký. Přesto se tvrdě zapřel proti tomu, aby jen stáhl ocas a takříkajíc se doplazil k ní, aby mohl poprosit o odpuštění. Neudělal nic špatného a pokud si Grace nenechá nic vysvětlit, bude to jen její chyba. Vcházel do kuchyně zrovna, když ji ona opouštěla.
"Dobré ráno," pozdravil, nevšímaje si Grace.
"Dobré," odpověděla mu sborovně rodina Davisových, načež se kolem něj protáhly děti a zamířily do obýváku. Jejich úprk se však neobešel bez hlasitého pokřiku, jenž mu málem trhal uši. U stolu se usadil s bolestným výrazem. Evelyn před Franka soucitně položila hrnek kávy. Chápala to jejich občasné povyražení, I ona bývala mladá.
"Děkuji," šeptl Frank a lehce se pousmál.
"Kocovina?" usmál se na něj Finn a odnesl svůj již prázdný talíř.
"Trochu," pokýval hlavou.
"Nemá alkohol zabíjet mozkové buňky nebo tak?" optala se s úsměvem Katherine a napila se kávy, přičemž se ušklíbla na Finna. Ještě než Nora stihla započít s dlouhou přednáškou o vlivu alkoholu na lidský mozek, ozval se Frank.

"Občas nic neuškodí," řekl jednoduše. Nora zaklapla ústa. V tu chvíli děkoval všem existujícím I smyšleným božstvům. Silně pochyboval, že by se její proslov obešel zcela bez jemu způsobené bolesti.
"Šalamounská odpověď," zasmála se Katherine, ale s Frankovým přikrčením se raději ztichla.
Frank po snídani vyfasoval prášek na bolesti hlavy a horký čaj.

֍֎֍֎֍

Grace netrucovala a ani neměla v úmyslu držet "tichou domácnost" do doby, než Frank přileze a omluví se v podstatě za nic. Také nic neřekl... v podstatě. Zkrátka vylíčil jedním slovem vztah mezi nimi. Měla se za to na něj zlobit? Mohla. Ale jen protože se chce chlapec podle všeho pobavit. Jen si vybral špatnou hračku. Věděla, že mu vlastně nemá co vyčítat, a tak byla jen naštvaná na sebe. Buďto Frankovo počínání nechápala, nebo ho chápat nechtěla. Tak jako onak, vinu na jejich náhlém odstupu nesli oba. To si byli schopni přiznat. Ale Grace si připustila, že naštvaná je a naštvaná zůstane.

Netrvalo však dlouho a nesnesitelný puch z obvazů ji donutil sebrat se a dojít za Frankem. Naráz zatvrzele svraštila obočí, načež se však od srdce zasmála. Byla jako dítě. Jako malý roztržitý fracek, kterému spadlo lízátko do písku. Franka očekávala v jeho pokoji, ale když několikrát zuřivě zaklepala a nic se neozvalo, vstoupila do pokoje, jenž zel prázdnotou. Do nosu ji praštila vůně jeho kolínské. Zdravou ruku zaťala pěst. 
Ale co si to nalhávám? ptala se. Byla z něj u vytržení. V břiše se jí kroutily útroby z jeho hlubokého sametového hlasu, z jeho úsměvu a zářivých šedých očí plných života. Právě ta energie byla tím, co potřebovala. Jeho chování bylo exemplární, když si odmyslela úlet s rozhovorem s jejím tatínkem. Kdo ví... zřejmě jen Frank, třeba se jen zalekl přísného pohledu pana Davise a raději nekápl božskou. Někde v hloubi duše tušila, že jen lhal, či neříkal celou pravdu. A doufala. Skoro se na sebe a svou uraženost začala zlobit.
Naposledy se nadechla ostré přesto příjemné vůně a odešla do obýváku. Finn s Katherine a Norou vytáhli dětičky ven a Evelyn s Grantem hrála karty v kuchyni. Grace si odkašlala a přitáhla si obvázanou ruku k hrudi.
"Franku?" oslovila ho opatrně. Moc dobře si ráno všimla jeho podlitých očí a nazelenalých tváří. Seděl v arkýřovém výklenku jednoho z oken na pohovce a dřímal. Krátce se pousmála a posadila se vedle něj. "Franku," zopakovala tiše a položila mu ruku na předloktí. S trhnutím se rozhlédl kolem.

"Grace, jsi v pořádku?" optal se unaveným, ještě spánkem zachřáplým hlasem a svraštil obočí. Přikývla.

"Jen....Byl bys tak laskavý a převázal mi to?" Obvázanou ruku natáhla k němu. "Příšerně to smrdí a navíc mám pocit, že obvazy povolily." Frank přikývl.

֍֎֍֎֍

Celou dobu si jí všímal. Dle jejího krčení mimických svalů při jeho ošetřování rozhodně ještě bolesti měla, o tom nebylo pochyb. Ale očnímu kontaktu se vyhýbala. Byla-li zaujatá proti bojkotování tiché války mezi nimi, tak její obranné valy zcela jistě začaly opadávat. Ale nechtěla povolit. Oceňoval, že se nevzdávala tak lehce. A najednou se jejich tichý boj přeměnil na čirou hru. Kdo to vydrží déle. Za celou dobu ani jeden z nich nepomluvil. A nebylo ani třeba slov, aby oba pomyslně vytáhli bílé praporky a mávali jimi na znamení mlčenlivého míru. Grace pak zvedla svůj pohled k jeho očím. Měla chuť mu vrazit facku a užít si ten mlaskavý zvuk. A stalo-li by se tak, nejspíše by se přilepila k těm dokonalým rtům. Sama se do toho svého kousla a nevědomky přivřela oči.
"Není zač," řekl Frank a dokončil převaz, neodtrhávaje se od Graciných očí. Dle všeho ona svůj vnitřní boj prohrála. Viděl na ní, jak moc proti sobě chtěla bojovat. On svůj boj ani nezačal. A, chtě nechtě, mu tím svým způsobem zvýšila ego. Neoficiálně totiž bojkotovala a odstoupila. Lehce se vítězně pousmál.
"Děkuji."