Moc se ti omlouvám, že nedokážu nic z toho popsat slovy.
Jakákoli věta, kterou se pokusím napsat, mě bolí, jako bych tím otevírala ránu, která se jen odmítá zacelit.
S každým slovem mám pocit, že se ztrácím hlouběji, jako bych se snažila obejmout stíny vlastních myšlenek, které se však v mých rukou rozpadají, než je dokážu pevně uchopit.
A přesto – i když ta slova drhnou, i když mě jejich tíha sráží k zemi – bych ti tolik chtěl všechno říct.
Jenže nevím, jak.
Toužím vyslovit to, co mě trápí, a přitom nemám nejmenší představu, kde začít. Každý pokus se rozplyne, jako když se člověk snaží rozhrnout mlhu a místo jasné cesty vidí jen další a další neproniknutelný závoj.
Kde vlastně hledat začátek, když celý ten pocit působí jako nekonečná smyčka?
Kdybych mohl, položil bych ta slova před sebe, jedno vedle druhého, ale nejsou hotová, nejsou pevná. Jsou jen jako vzdálená ozvěna mého nitra, které zoufale touží být pochopeno.
Možná ani nejde o to, najít hned všechna slova, ale spíš jen najít odvahu zůstat v tichu, kde se ta správná slova mohou pomalu zjevit sama.
Za Cover ještě jednou děkuji tynkaa19❤️
ČTEŠ
Rozpolcená
PoetryNěkteří z nás se narodili jako potomci světla, ale já se zrodila přímo z temnoty. *** Sbírka mých temných, dost často depresivních básní, citátů a myšlenek. Jedná se všechny díla, která jsem kdy napsala a které dlouho leželi na dně mého šuplíku. Za...
