The Hardest Decision || Drarry

11. kapitola - Nová pravidla

Harry mučednickým krokem po boku Maxe vstoupil do už docela dobře známé laboratoře, kde se vlastně s Thomasem seznámil. Ihned na prahu se ale zastavil a zůstal mlčky hledět na záda blonďatého chlapce v bílém plášti. Ten měl hlavu sklopenou a skoro neviditelný pohyb loktu dal Harrymu vědět, že něco píše.

Max do něho pobaveně drknul. „Co je? Jestli chceš, trošku tě nakopnu."

Harry se uchechtl. „Jo? A jak si..." povytáhl na hnědovláska obočí a na tváři si nechal usadit typický výraz tak se předveď.

„Promluvím si s ním první," trhnul Max rameny a pobaveně se zasmál nad Harryho výrazem čirého zděšení.

„Jen to ne!" zamumlal zbrkle a poté se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „To zvládnu, ne?"

„Jasně," zabublal Max smíchy, ale nijak více Harryho nejistotu nekomentoval. Nechtěl přilívat olej do ohně. Jen počkal, až se černovlásek sám rozejde a on se mohl odebrat s vrtěním hlavou na své vlastní místo.

Harry polknul cestou hnusný knedlík v krku. V tu chvíli měl dokonce pocit, že tohle je horší, než jít na vlastní popravu.

S povzdechnutím se posadil naproti Thomasovi na svou židli a položil na stůl sešit a propiskou. Blonďák nijak nezareagoval. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu nebo přestat psát. Ani za pozdrav mu Harry nestál.

A tak zkusil vzít věci do vlastních rukou sám. „Omlouvám se..." zamumlal, ale nedostalo se mu žádné reakce, „za ten včerejšek," dodal tedy ještě pro jistotu.

Thomas dál psal.

Harry nejistě polknul a poté se prudce nadechl. „Ujelo mi to!"

Blonďák se v tu chvíli zarazil v psaní. Poté pomalu zvedl hlavu a jen z jeho očí dokázal Harry vyčíst, jak moc je naštvaný. „Ujelo? Aha!" zasyčel a znovu sklopil zrak ke svému sešitu.

Harry měl chuť zasténat zoufalstvím. Místo toho jen položil lokty na desku pracovního stolu a zajel si prsty do vlasů. „Nemohli bysme si o tom promluvit? Prosím."

„O čem?"

„O nás! O...O... Nějakých pravidlech možná."

Thomas prudce zvedl hlavu. „Pravidlech?! Děláš si ze mě srandu?!"

„Ne! Já-"

„Pánové já tady učím! Pokud vás to nezajímá, seberte se a odejděte z mé hodiny! Nebudu vás tady poslouchat!" zvýšil na ně hlas profesor.

Harry se zadíval na Thomase, který ještě chvíli strnule seděl, než si začal balit věci a se semknutými rty těsně k sobě sklouzl ze své židle. On sám ho rychle napodobil a následně ho následoval i ven z učebny.

Blonďák se ale nezastavil a pokračoval dál. Na Harryho vůbec nečekal.

„Thomasi!" vykřikl proto černovlasý a prudce chytil blondýna za paži. „Můžeme si promluvit?"

Na blonďákovi bylo poznat, že by mu nejraději něco odsekl, ale poté se v nějaké chvíli zarazil a jen otevřel ústa naprázdno. Následně to zkusil znovu. „Fajn. Kde?"

Harry se rychle zamyslel. „Knihovna?" plácl rychle nejbližší místnost, kam mohli bez problémů jít a věděli, že si budou moct promluvit v soukromí. V tuhle dobu tam totiž bývala ráno jen knihovnice a ta si hleděla svého.

Thomas se bez odpovědi otočil a vešel do dveří o asi třicet metrů dál. Poté tiše pozdravil knihovnici a zamířil ke stolkům na samém konci knihovny a následně k tomu nejvíce zašitému v rohu.