Nevlastní bratr

15. kapitola

Pohled Shawna

Emily byla totálně na šrot. Když jsem ji viděl v tom stavu, jak se kymácí na baru, něco se ve mně sevřelo. Byl jsem naštvanej, že se tak zřídila, ale víc jsem se bál. Obmotal jsem kolem ní ruce a přitáhl si ji k sobě. Byla měkká, teplá a voněla jako vždycky. Jako domov.

Nic nenamítala, až dokud se neotočila. Něco zamumlala. Možná to byla nadávka, možná moje jméno, těžko říct. Odmítla můj návrh, že ji vezmu domů, a radši si nechala nalít další panáka. A pak další. A další. Po chvíli už vůbec nevnímala. Nevěděla, kde je. A já už nemohl jen přihlížet.

Vzal jsem ji do náručí a odnesl ven z klubu. Byla tak roztomilá, jak se mi choulila v náručí. Usnula mi v objetí ještě cestou, v tu chvíli jsem zapomněl, že se na mě zlobí. Zapomněl jsem na všechno, co mezi námi bylo a nebylo.

Když jsme dorazili domů, postavil jsem ji na chvíli na zem, abych mohl odemknout a pak to přišlo. Postavila se na špičky a políbila mě. Bez přemýšlení, bez varování.
Ten polibek byl měkký, opilý, ale upřímný. Oplatil jsem jí ho, možná víc, než jsem měl a pak jsem ji zanesl do pokoje, svlékl jí oblečení – jen jemně, s respektem – a oblékl ji do pyžama. Dala mi hlavu na rameno jako malá holka. Usnula. Už jsem chtěl odejít, když jsem zaslechl její hlas.

„Miluju tě, Shawne."

Na vteřinu se mi zastavilo srdce. „Já tebe taky, princezno," zašeptal jsem nazpátek a tiše odešel do svého pokoje.

***

Vzbudil jsem se první a rozhodl se, že jí připravím snídani. Možná bych jí tím mohl něco naznačit, že mi na ní záleží, že to nebyla jen jedna opilá noc. Jenže když přišla, nepamatovala si vůbec nic. Žádný polibek. Žádné vyznání. Nic. A pak to přišlo, udělal jsem ten nejbláznivější, nejupřímnější krok svého života – a zeptal se jí, jestli by se stala mojí holkou.

A ona mě odmítla. Prý mě nechce, protože bych ji mohl opustit, podvést, zlomit jí srdce. A víš co? Měla pravdu. Měla důvody. Rozumné, pádné, ale stejně to bolelo. Jako by mě někdo píchl přímo do hrudi.

Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem udělal to, co vždycky. Utekl jsem. Oblékl jsem se, nasedl do auta a zamířil do klubu. Do svého útočiště. Do místa, kde jsem mohl zapomenout.

Pil jsem. Hodně. Příliš. A pak přišla nějaká holka, nepamatuju si její jméno, byla blond, krátká sukně, smích přehnaný, oči prázdné. Dali jsme si pár drinků, smála se mým vtipům a pak jsem ji vzal domů. Nemělo to smysl, ale tehdy jsem potřeboval necítit vůbec nic.

Pohled Emily

Ráno jsem vstala celá rozlámaná. Tělo mě bolelo, jako bych probrečela celou noc, což jsem vlastně i udělala. Polštář byl vlhký, oči napuchlé a v hlavě ticho. Proč vlastně brečím? Vždyť jsem ho odmítla. Sama. Vědomě. Ale jen proto, že jsem se bála. Bála, že mi ublíží. Ale co je horší? To, že jsem ho odmítla nebo to, že ho pořád strašně moc miluju?

Zvedla jsem se z postele jako stín sebe samé. V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou, snažila se zahladit stopy po slzách, které tam pořád byly. Nalíčila jsem se jen zlehka – neměla jsem na víc sílu. Oblekla jsem si první věc, co jsem našla – tepláky a volné tričko. Nešlo mi o vzhled. Šlo mi o to přežít další ráno. V kuchyni jsem postavila vodu na kafe. Rutina, bezmyšlenkovitá.

„Hlavně nějak přežít den," řekla jsem si pro sebe a pomalu zamířila do obýváku, že si pustím televizi. Něco, cokoliv, co by vypnulo moje myšlenky, ale to jsem neměla dělat. Ještě než jsem stihla rozsvítit obrazovku, viděla jsem ho. Seděl na gauči, do půl těla nahý a vedle něj... ona.

Nějaká blondýna, umělá od hlavy až k patě, přesně jeho typ. Měla na sobě jen jeho košili, smála se, prsty mu přejížděla po krku. On neuhnul ani když mě uviděl.

Ztuhla jsem. Jako by se svět zastavil a všechno ztichlo. V tu vteřinu mi to došlo, tohle je důvod, proč jsem ho odmítla. Přesně kvůli tomuhle. Kvůli tomu pohledu. Kvůli tomu bodnutí. Kvůli tomu, že já bych ho milovala naplno... a on by mezitím sáhl po první, co se mu připlete do cesty.

Zalily mě slzy. Nestihla jsem ani nic říct, jen jsem se rozběhla pryč, ven, kamkoliv. Pryč od něj. Pryč od ní. Pryč od tohohle domu, co mi měl být útočištěm, ale místo toho se mění v dusivou past. Nevěděla jsem, kam běžím, nevěděla jsem, co dělat.

Jen jsem utíkala, protože zůstat by znamenalo... zlomit se.

Pohled Shawna

Probudil jsem se s bolestí hlavy a cizím tělem vedle sebe. Blonďatá, umělá a nahá, neměla ani jméno, nebo aspoň ne pro mě. Všechno bylo rozmazané, jen jeden pocit byl až bolestně ostrý. Chtíč. Ten mě ovládal, ne myšlenky, ne svědomí, jen tělo, a tak jsem podlehl. Už zase.
Ani mě nenapadlo, že jsme v obýváku a že by mohla přijít Em, ale přišla.

Ve chvíli, kdy jsme byli v tom nejhorším možném okamžiku. Její pohled, její slzy, ten okamžik, kdy se naše oči střetly. Zastavilo se mi srdce. Zničil jsem to, totálně a definitivně.

Neřekla ani slovo, nemusela. Ta bolest v jejích očích mluvila za všechno. Utekla a já tam zůstal sám, s někým, koho jsem neznal a přitom jsem právě ztratil někoho, na kom mi záleželo víc, než jsem si kdy připustil.

Chtěl jsem zmizet, zahrabat se pod zem, vymazat se, ale nic z toho nešlo. Otočil jsem se k tý holce. „Obleč se a vypadni." Zvedla obočí, ale nic neřekla, možná byla zvyklá. Dal jsem si studenou sprchu, ale ta nedokázala smýt to, co jsem cítil uvnitř.

Stud. Vinu. Bolest.

Zkoušel jsem volat Emily. Jednou, dvakrát, šestkrát, pořád nic. Věděl jsem to, neodpustí mi.

Až to řekne Davidovi a Carol, bude konec. Ti dva mě roztrhají na kusy a já se jim nebudu bránit, zasloužím si to. Zalezl jsem do pokoje, stáhl rolety a zavřel oči. Aspoň na chvíli vypnout, nabrat sílu, protože vím, že to, co přijde, bude bolet.