7 Enhancing Virtues - Book Two || GOT7 ff [CZ]

Humilitas

Pokora (Humilitas) - Víra. Skromné chování, nesobeckost, mající respekt. Mít důvěru, když se očekává, nikoliv neúměrně velebit sám sebe. Je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na vyšší požadavky. Vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.‎

***

‎ „Slyšela jsem, že ti zase přidělili nového stážistu. Kde ho máš?" uchechtla se u vedlejšího stolu Mingjee a zvuky ťukání do našich klávesnic na chvíli ustaly. Podívala jsem se na hodinky.

„No ani mi to nepřipomínej," zhrozila jsem se při vzpomínce na toho posledního stážistu, „ale už by tady měl být, má čtvrt hodiny zpoždění." Zase jsem se pustila do agresivního vyplňování spisů. A hned na to někdo vpadl do dveří naší kanceláře.

„Omlouvám se, vím, že jdu pozdě. Zaspal jsem, ale už se to nikdy nestane, přísahám." Stál tam mezi dveřmi v neuvěřitelně dobře padnoucím a těsném obleku, v ruce držel termohrnek ze kterého se kouřilo, na rameni si druhou rukou přidržoval pracovní tašku, hnědé vlasy lehce rozcuchané větrem a na tváři omluvný, ale přitom hřejivý úsměv.

Nejen, že vypadal dobře, sakra dobře, ale ještě k tomu všemu z něj až ke mně sálala neuvěřitelná dávka pravé, nefalšované pokory. Zírala jsem na něj dobrou minutu a on už začínal nervózně přešlapovat z jedné nohy na druhou.

„Asi jsem hned takhle první den neudělal zrovna dobrý dojem, co?" Podrbal se na zátylku a popotáhl si na rameni popruh tašky. Já dál zírala.

„Řekla bych, že právě naopak." Před obličejem mi zamávala něčí ruka a to mě probudilo. Mingjee se tomu zasmála a mně zrudly tváře jak to šlo. Hádám, že vypadaly jako...dvě červené hroudy?

„Tak to jsem rád. Moc mě těší, slečno Park, já jsem Choi YoungJae." Došel až ke mně, uklonil se a pak mi podal ruku. Svoji úžasně hebkou ruku. Ale stisk měl pevný a silný. Sakra, tenhle chlápek vážně rád ukazuje respekt. Ctnosti jsou tak jiné. Nejsou jako hříchy. Nejsou tak...otravné? Frustrující? Nervy drásající? Youngjae se tu na mě směje jako sluníčko. A já asi roztaju.

„Taky mě těší, Youngjae. Říkejte mi Seon." Opětovala jsem mu úsměv mnohem okázaleji, než se sluší a pak jsem se opět posadila na své místo. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě Mingjee dívá - pusu otevřenou dokořán a obočí až někde u stropu. Vyplázla jsem na ni jazyk a obrátila jsem se zpátky k mému stážistovi.

„Mám pro vás hned první úkol. Tady na stole mám plno složek, které potřebují roztřídit a oštítkovat. Vrhněte se na to a až to budete mít hotové, řeknu vám co dál." Snažila jsem se udržet si profesionální výraz a neutrální tón v hlase.

„Rozkaz, slečno Pa-"

„Seon."

„Jistě. Jdu na to, Seon." Usmál se, popadl první hromadu složek a usadil se s nimi u vedlejší stolu.

V příštích dvaceti minutách jsem se plně snažila soustředit na svou práci, ale absolutně neúspěšně. Pohled mi pořád sklouzával k vedlejšímu stolu. Už jste někdy viděli někoho, jak naprosto profesionálně, rychle a efektivně třídí a štítkuje složky? Nic víc sexy jsem v životě neviděla.

Podrážděně jsem usrkávala svoje studené kafe a když jsem zrovna nezírala na něj, zírala jsem do monitoru. Neudělala jsem naprosto nic. A když jsem konečně položila prsty na klávesnici. Na stole mi přistála obrovská hromada oštítkovaných složek. Pak další. A další.