7 Enhancing Virtues - Book Two || GOT7 ff [CZ]

Patientia

Mírumilovnost (Patientia) - Trpělivost, schopnost snášet, otužilost, shovívavost, vyrovnanost. Shovívavost a odolnost snášet utrpení, dosažené sebeovládáním, umírněností a zdrženlivostí. Vyřešení konfliktu mírumilovně, i když se druhá strana uchýlí k násilí. Schopnost odpustit, smilovat se nad hříšníky. Laskavost je vyvážený střed mezi hněvem a slabošstvím.

***

„Uvidíme se zítra, měj se."

„Jojo, ahoj." Rozloučila jsem se s kolegy a vydala se směrem k sobě domů.

Byl to perný týden a všichni jsme se rozhodli si po týdenní práci vyrazit někam na skleničku, abychom trochu ulevili naší psychice. Večer proběhl bez problémů, všichni se výborně bavili a něktěří se dokonce maličko opili. A tím někteří myslím sebe.

Pomalu a s rozvahou jsem kráčela osvětlenými ulicemi nočního Seoulu a snažila jsem se udržet rovnováhu. Nebylo to až tak hrozné, jen se mi maličko motaly nohy. Každopádně mi to trvalo asi tak třikrát déle, než za střízliva.

Zrovna jsem procházela okolo jedné velice temné uličky, kde jen poblikávala jedna trochu pofiderní lampa. Vypadala celkem hrůzostrašně. Řekla bych, že za to mohl můj opilecký posudek, ale jako hrůznostrašná se i potvrdila, když jsem odtamtud zaslechla hlasy.

Na malou chvíli se mě zhostily obavy a proto můj mozek do těla vyplavil nějaký ten adrenalin, který mě naprosto zbavil strachu a dokonce mě možná trochu vysvobodil ze stavu opilosti. Přemohla mě zvědavost a proto jsem tiše a opatrně vykoukla zpoza rohu.

„Naval peněženku, klíče od auta a všechno ostatní, co máš u sebe. Dělej."

Zahlédla jsem pětici mladých lidí v kapucích, kteří obklopovali nějakého mladíka a drželi ho tak v pasti. Ten, který předtím mluvil, měl v ruce nůž a držel ho nebezpečně blízko břicha toho mladíka.

„Dám vám všechno, jen mě prosím nechte na pokoji." Vytáhl svou peněženku, klíče, mobil a pak ještě svačinu. Odevzdal jim opravdu úplně všechno, co měl u sebe.

„Tady. A teď mě prosím nechte být. Nikomu nic nepovím, přísahám."

„No jasně." Odvětil zjevný vůdce, odhodil nůž a pokynul ostatním, aby toho mladíka přidrželi. A pak se do něj pustil.

Začal rozdávat rány. Jednu do obličeje, druhou do břicha...střídal levačku a pravačku a neúprosně toho chudáka mrzačil. Ten hajzl a ta jeho parta bezesporu takhle okrádali a mlátili spousty nevinných lidí.

„Prosím nechte to. Můžeme to vyřešit v klidu, bez násilí." Jeho obličej byl potřísněný krví z rozbitého nosu a rtu, svaly měl bolestí stažené v křečích a oči se mu klížily. Ještě pár ran a upadne do bezvědomí.

„Co si jako myslíž že jsi? Svatej?" Uštědřil mu takový úder do nosu, že se skácel na zem a zůstal tam v bolesti ležet. Já jsem se pořád jako největší zbabělec schovávala za rohem.

„P-prosím." Rozkašlal se a vyplivl z úst všechnu krev. Útočík si ale nedal říct, chtěl ho vidět zmrzačeného. Začal ho kopat do břicha a pokaždé, když to udělal, ten mladík na zemi bolestně vykřikl. Ostatní tomu nečině přihlíželi a snad si to i užívali.

Tak moc jsem chtěla něco udělat, ale bála jsem se. Zmlátili by mě stejně tak, jako jeho. A dost možná bych dopadla ještě hůř. Bývala bych vzala telefon a zavolala policii, ale strach mi nedovolal se ani nadechnout. Byla jsem jako omráčená.