7 Enhancing Virtues - Book Two || GOT7 ff [CZ]

Caritas

Štědrost (Caritas) - Láska, charita, velkorysost, ochota dávat, uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů. Štědrost je vyváženým středem mezi rozhazovačností a lakotou. Potlačená chamtivost a egoismus. Nepřítomnost žádostivosti a neulpívání na vnímaném objektu.

***

Pár týdnů byl klid. Nevěřili byste, jak málo lidí na tomhle světě se pyšní opravdovými, nefalšovanými ctnostmi. Je mnohem těžší je najít, než ty, kteří náš svět očerňují hříchy. Hádám, že za všechno může dnešní doba. Téměř každý z nás je svým vlastním způsobem trochu zkažený.

Na jednu stranu jsem byla ráda. Když si vzpomenu, jak s hříchy trpěly moje intimní partie, protože neměly chvilku klidu, tak jsem ráda, že teď všechno plyne tak nějak pomaleji. Na tu druhou stranu jsem ale byla nervózní. Přece jen si přiznejme - potřebujeme jídlo, vodu, spánek a další, abychom mohli tak přežít. Já k tomu potřebuju navíc ještě hříchy, ctnosti a sex. Jen detail, ale už bych vážně potřebovala najít nějakou oběť. Naneštěstí, dnes jdeme, jako každý rok, navštívit vážně postižené děti do dětské nemocnice, takže hledání oběti se zase o jeden den odkládá.

***

„Podívej se na ně," strčila jsem do Sungie, aby konečně vzhlédla od displeje svého mobilu a podívala se na všechny ty děti.

„Co?" naprosto zmateně se rozhlížela po místnosti a hledala bůhvíco. Kdyby na ně tahle ženská nepřispívala miliony ročně, snad bych jí i jednu ubalila.

„Co asi, ty děti. Podívej se, jak jsou šťastné. Jsou na tom hůř než my, ale stejně jsou šťastnější. Ty úsměvy na tváři, když jim podáš jednoho malého plyšáčka, jsou k nezaplacení," otočila jsem se na ní. I ten její provinilý výraz byl k nezaplacení.

„Vždyť já vím, promiň mi to. Jen teď řešíme s Jaehyunem společné bydlení a mě to pořád rozptyluje, nedokážu se na nic soustředit. Ale dívej, mobil už schovám do kapsy a budu se jim naplno věnovat," mobil zastrčila do zadní kapsy svých džín a opravdu už se ho pak ani jednou nedotkla. Začala se usmívat na děti a oni se na ní na oplátku usmívaly jako sluníčka.

„Jsi jednička, Sung!" vykročila jsem směrem k jedné holčičce, Eunmi, která trpěla dětskou obrnou, a chtěla jsem ji pozdravit, ale něčí ruka mě zastavila. Byla to Sungie, přitáhla mě zpátky k sobě a významně se na mě podívala.

„Co je?"

„Taky se tady rozhlídni," pobídla mě. Pomalu jsem očima přelétla celou místnost. „Vidíš ho? Páni, no páni."

Oči mi padly na mladíka, který mohl duši vypustit, aby promluvil s každým dítětem, aby každé dítě obdaroval nějakou maličkostí, aby se na každého usmál, nebo každého pohladil po hlavě. Všechny děti se na něj dívaly jako na Boha. A já bych se na něj taky dokázala dívat jako na Boha. Sexy svalouš co miluje děti? Nebudu si lhát. To by se mi líbilo i bez mých instinktů.

„Podívej se na něj," strčila do mě Sung podobně jako před chvílí já do ní.

„Já se dívám, věř mi."

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. A on si toho všiml. Pohladil po hlavičce poslední holčičku, omluvil se jí a pak se mi vydal naproti. Stála jsem jako přikovaná na místě a když jsem chtěla hledat pomoc u Sungie, zjistila jsem, že se stihla elegantně vypařit. Zabiju tě, SungJae!

„Zdravím, slečno," připojil se ke mně.

Tak jo, tohle umíš, Seon. Buď v klidu. Nic se neděje.