Sedim zavřená za železnými tyčemi naštvaná a plná otázek, které bych ani nechtela znát.
"Ale ne uz zase ty" protáčím oči
"Zdravíčko Alice nepotřebuješ pomoc" otázá se ten hnusný kocour.
"Jak ti chutnal kralík co?" odfrknu si.
"Výborně, ale o něm až později ... možná vím jak se odtuď doatat."
"A?" zavrčím na něj.
"Víš Alice všude kam se dostaneš je pomoc ... jo a pro příště bys mohla použít ten nůž" a hned co to dořek zmizel.
"No to se ti řekne já nikoho nehodlám zabít" zamračím se.
Bůhví odkud se vykutalí malá lahvička na které je napsano "pomůžu ti"
Otevřu to a čichám k tomu fuj to smrdí, ale tak co jineho mám dělat.
Zacpávám si nos a piju obsah.
"Dohaje neměla jsem to pít" kříčm v duchu na sebe začínám se zmenšovat.
Jsem malá jako palec.
Bez problému podlízám mříže a v klidu kráčím vpřed.
Vůbec nevím kam jít dál, jdu prostě za nosem.
Opět se zjevuje ten prašivý kocour.
"Nasedej takle budeš chodit hodně dlouho" zavrčí na mě.
Kouknu se na tu dlouhou chodbu co mi ješte zbývá a pak na něj.
"Co za to chceš?" nadzvednu obočí.
"Nic ber to jako přátelské gesto" zazubí se na mě.
Ztáhnu pusu do jedné přímky, ale raději mlčím.
Chytám se za jeho dlouhé chlupy a on se rozběhne.
"Kudy se dostanem ven?" otázám se ho.
"No to snad nemyslíš vážně...si v jejím doupěti a nic nepodnikneš?" zavrčí.
