Kamarádka

7.

"Víš co nevím," zeptala se mě Mary. "Kam potom půjdu?" "Cože? Můj pokoj a náš barák se ti nelíbí?" "To neříkám, ale nemůžu u vás bydlet." Usmál jsem se na ní. "Jenže já hotelovej pokoj nezaplatim." "Prosim tě, prohodil jsem s klidem: "budeš u nás. Máma to pochopí, i když asi nebude nejšťastnější, nebudeš jí vadit, neboj." "A to budeš pořád spát na podlaze?" "Kdo říká, že spím na podlaze já," zavtipkoval jsem. Mary se usmívala. A vypadalo to, že se usmívá docela upřímě.

Byl jsem rád, že je Mary alespoň trochu šťastná. V jejím životě asi poslední dobou moc takových chvilek nebylo.

Kupodivu u mámy všechno vyšlo, takže se Mary mohla "nastěhovat".

Přemýšlel jsem, jak dobře se vyspím na podlaze. Už dva dny jsem nespal a začínalo to na mě být vidět. Ale přece nemůžu Mary nechat spát na podlaze. Zase s ní nemůžu spát v jedné posteli. Kdyby si toho máma všimla, mohla by jí vyhodit s tím, že je tu jen kvůli tomu, abychom mohli být spolu. Mary je prostě jen kámoška. Nemůžu říct, že není hezká, ale nikdy mě nijak nepřitahovala nebo jsem o tom takhle nepřemýšlel.

Když jsem šel do pokoje, abych tam odnesl Maryiny věci, šla se mnou a prohlížela si můj pokoj. Připadal jí neskutečný. Oproti jejímu byl velký a světlý. Můj pokoj má okno.

Snažil jsem se nemyslet na to, co se za poslední dny stalo. Potřeboval jsem víc času, abych pochopil, co se to vlastně děje. Byl jsem zmatený a znechucený. Nemohl jsem Mary nechat, aby se takhle trápila a nemohl jsem se dál dívat na její utrpení.

"Od kolika máme dneska směnu," prohodila směrem ke mě, když vyndavala oblečení z tašky. "Řek bych, že od sedmi." "A nezajdem někam?  Jako až skončíme.." Hej..ona tě zve na rande. "Můžem vzít Tesu a George," dodala. Áha...to nasere co? Snažil jsem se nevnímat svědomí. Už vím jak mu budu říkat..prostě Hlas. "Jasně," řekl jsem. Jasně? Na víc se nezmůžeš? Ponižoval mě Hlas.

V kině byla jako vždy nuda, ale nebyl tam takový nával. Věděl jsem, že se mě Mary zeptá, kam vyrazíme, takže jsem přemýšlel o tom, kam vlastně půjdeme.

"Hele..já musím domu," řekla Tesa, když jsme začali dávat dohromady naše plány. "No tak," škemrala Mary. "Ne vážně. Píšem hromadu testů a já nic neumim. Sorry.." Na konec jsme se rozhodli pro Starbucks a pro procházky po městě a v parku.

"Malé Caramel Coffee..Mary," objednala si Mary. Na mě přišla řada a já nevěděl, co mám říct. "Taky," vydal jsem ze sebe: "Jimmy."

Rozhodli jsme se jít k řece. Když jsme prošli okolo té lavičky kde jsme seděli došlo nám (mě a Mary), že tam zůstala ta růže. Nebyli jsme jediní, kdo si toho všiml. "Wow! Žeby nějakej rozchod," přemýšlel nahlas George. My ale věděli, že je to jinak. "Nejspíš," řekla rychle Mary.