Kamarádka

2.

"Ehm....no....hele....mrzí mě ten včerejšek," přišel jsem za Mary ve škole. Přestala věnovat pozornost skříňce a otočila se ke mě. "Co jako? To, že jsme se v autě smáli a užívali si?" Udiveně zvedla obočí. "Byla jsi naštvaná." "Naštvaná? Naštvaná? A to jsi vzal kde?" "No....když si vystupovala, povzdechla sis," řekl jsem a kousnul se do rtu. Odvrátil jsem pohled k jejím teniskám. "Cože? Ne! To se....ti určitě zdálo! Nevzdychla jsem," odsekla a otočila se zády ke mě. Ale neudělala to tak rychle, abych si nevšiml jejích zarudlých očí.

Mary se rozeběhla po chodbě a na konci ní zpomalila, na vteřinu se ohlédla a vyběhla ze školy. Stál jsem pořád na stejném místě a nehybně pozoroval, jak moje nejlepší kamarádka odchází-přímo utíká a nečinně přihlížel tomu, jak se trápí. Ale já se nemohl hýbat. Vůbec nic jsem nemohl dělat. Prostě jsem jí nechal utéct.

Tak to bylo fakt dobrý, vysmálo se mi svědomí. Seš blbej. Vůbec jí nerozumíš, ale neboj, já tu ženskou logiku taky nechápu. "Se ti řekne," začal jsem rozprávět se svým vnitřním hlasem. Hele měl by ses nad tím pořádně zamyslet. Záleží ti na ní. Něco se muselo stát. Jinak by nevzdychla. A kdyby se nic nedělo, asi by se nerozbrečela, kdyžs jí to připoměl. "Sklapni," řekl jsem uraženě.

Naštěstí byli všichni na chodbě zabraní do zajímavých debat, a tak je ta moje s mým svědomím nezajímala.

Měl jsem chuť jít domů, ve škole jsem byl stejně zbytečný. Jen jsem seděl a přemítal na tím, co jsem udělal špatně. Přehrával jsem si celý večer, ale nic jsem nenašel. Nic, co by mohlo Mary naštvat tak, aby se při vzpomínce na to rozplakala.

Přemýšlel jsem o tom i cestou domů. Přemýšlel jsem o tom i doma, a i v tu dobu, kdy jsem měl spát. Spánek by se mi hodil. Strašně moc. Všechny ty vzpomínky na můj a její smích, na to vzdychnutí, které mnou projelo jako tisíc nožů. Cítil jsem se přesně, jako v tom autě. Ta vzpomínka byla úplně živá. "Sakra," křikl jsem do nočního ticha. Zaposlouchal jsem se, abych se ujistil, že jsem nikoho nevzbudil.

Podíval jsem se na telefon. Bylo 41 minut po půlnoci. Po chvíli uvažování, jsem ho odemkl a otevřel galerii. Prohlížel jsem si staré fotky s Mary. Jak jsme blbli v kině, když jsme měli pauzu, jak jsme si užívali i na těch nejnudnějších místech.

Nemohl jsem na to přestat myslet. Nedalo mi to spát.