Kamarádka

4.

Rozhodl jsem se, že už nebudeme v tom parku. Foukalo tu a Mary potřebovala teplo a klid, ne oči cizích lidí. Jejich pohledy nás vraždili. Jako by si mysleli, že Mary pláče kvůli mě. A asi to tak vypadalo. Já jí pevně objímal a ona jen seděla na té lavičce. Ale mě byli ti pitomci okolo úplně lhostejní. Snažil jsem se dodat Mary sílu na to, poprat se s životem.

Pomohl jsem jí na nohy. Dal jsem jí ruce okolo ramen a vedl jí ke mě domů. Cestou jsme míjeli její dům. Konečně se uklidnila, jen popotahovala, ale když zaregistrovala, v jaké jme to ulici zase se rozbrečela. Brečela už nejmíň hodinu....a já jí nedokázal utišit, natož jí pomoct. Připadal jsem si tak strašně!

Zastavil jsem se a povolil objetí. Mary se začala téměř bezvládně sunout k zemi. Sedl jsem si na obrubník v té ulici, kterou musela Mary děsně nenávidět a posadil jsem si jí na klín tak, aby ani koutkem oka neviděla na ten dům. Obejmul jsem jí a nechával jí, aby plakala. Tiskla mi obličej do ramene a já zavřel oči. Nechtěl jsem s ní sedět tady. Zrovna v téhle ulici. Ale ona by cestu bez přestávek nezvládla. Byla totálně na dně.

"Můžem," zeptal jsem se jí, když už se trošku uklidnila. Jen kývla. "Vážně? Můžeme počkat," řekl jsem. Chtěl jsem aby nabrala sílu a nesložila se mi cestou.

Nechtěl jsem vytahovat telefon, ale zajímalo mě, kolik může být hodin. Tak jsem začal odvozovat. Šli jsme ven asi mezi druhou a třetí. Ve tři jsme byli v parku. Tam jsme chodili tak do čtyř. Pak mi to Mary řekla, a pak....došel jsem k závěru, že je asi tak 7 hodin. Mary měla dneska směnu od půl osmé, ale dneska tam jít nemohla! Ne v tomhle stavu!

"Vá....vážně. jdem....me," řekla mezi pláčem. Zvedl jsem jí a šli jsme dál. Minuli jsme nám známou křižovatku a prošli okolo obchoďáku.

Otevřel jsem dveře a hodil klíče směrem k věšáku, ale netrefil jsem se. V předsíni máme pověšené nějakě rodinné fotky. Mary si je prohlížela a potom se zase rozbrečela. Jsou to skoro tři hodiny. Jak může někdo brečet tak dlouho v kuse? Nemám páru. Znovu jsem jí obejmul a pomalu jí vedl ke schodům. V kuchyni stála moje máma. Nechápavě na mě zírala. Podíval jsem se na ní, jako bych říkal teď ne. Dovedl jsem Mary ke schodům. Byla tak unavená. Vzal jsem jí do náručí a vynesl jí nahoru do svého pokoje. Naštěstí byly dveře jen přivřené, a tak jsem do nich kopl, jako nějaký policajt. Machr! Vtipkovalo svědomí.

Položil jsem jí do své postele a došel si pro telefon, abych zavolal Tese a řekl jí, že Mary do práce nemůže. Když jsem se vrátil k ní do pokoje zírala na mě přes spocené pramínky vlasů. "Nemusels lhát, že jsem nemocná a mám horečku. Mohls jim říct, že jsem se složila a jsem zralá na prášky," řekla mi mezi dveřma. "Vždyť já nelhal. Tak si se vystresovala," přiložil jsem jí ruku na čelo:"že máš horečku."

Odešel jsem do kuchyně, abych mámě vysvětlil, že tu Mary bude spát. Měl jsem hlad. Naposledy jsem měl snídani. Ale to Mary asi taky. Ryhle jsem popadl dva celozrné rohlíky. Dal jsem k nim na tácek jablko, sklenici vody a sklenici coly. Vzal jsem tác a vyběhl schody. Když jsem přišel do pokoje, Mary brečela.

"Copak je," zeptal jsem se tím nejmilejším hlasem, o kterém jsem ani nevěděl, že ho mám. "Když....jsem byla dole a koukala na ty fotky....vypadali jste tam.... tak šťastně,"vzdychla. "Já bych ch.... chtěla bych mít taky takovou rodinu. Milujíci, jako je ta tvoje." V tu chvíli mi došlo, jak moc mám a jak málo si toho vážím.

"Chceš mluvit nebo mlčet," zeptal jsem se. "Já....vlastně nevím. Když si na to vzpomenu." "Na co? Na co si vzpomeneš?" "Na to, jak jsem se s našima hádala. Potom na mě křičel brácha a pak po mě hodil skleničku. Rozsekla mi hlavu a po mém obličeji se valila krev. Spousta krve. A mámě to bylo jedno. Nevzali mě na šití, ani mi to nezavázala a já s brekem utekla do pokoje. Od toho mám tuhle jizvu," odhrnula si vlasy ze spánku. Nad spánkem měla skutečně bílou jizvu. Sedl jsem si vedle ní na postel, položil si její hlavu na klín a hladil jí po vlasech na pravém spánku.

Pláč jí tak unavil, že po osmé už jen ležela se zavřenýma očima. Opatrně jsem jí zvedl hlavu a podložil ji polštářem. Přikryl jsem jí peřinou, obešel postel, sedl si na zem a opřel se o postel zády. Chytl jsem její ruku a poslouchal to ticho. Najednou mi Mary ruku stiskla. Já se neotáčel, jen jsem se zády k ní usmál do tmy.