Speed, Strength, Stamina ✖️

Prolog

Zima. Jedno z mých "oblíbených" ročních období. Je sice naprosto super, že to všude klouže a podlahy autobusů jsou celé zablácené, takže si ani nemůžu odložit svůj školní batoh, ale sněhu je docela hodně a ten je snad ta jediná věc, kterou mám na zimě ráda.

Miluju to, jak když jdete vám křupe sníh pod nohama. Je to paráda, ale ještě lepší je, když ten sníh křupe pod koňskými kopyty. Nebo když cváláte bez sedla hlubokým sněhem a ten kolem vás létá. Jo, je to krásná představa, ale to už je minulost.

Kdysi jsem se na koních učila jezdit u svého dědečka. Bylo to báječné. Milovala jsem to. Můj táta mě s sebou vždycky bral na vyjížďku, když jel.

Táta byl dědův jediný syn a jezdec a tak jsme moc koní neměli, jen jednoho sportovního hřebce - nádherného zrzavého quartera Ferrence; jednu chovnou paint horse kobylku April a strakatého shetlandského poníka Joseiho.

Táta jezdil s Ferrencem závodně barrel racing, April byla březí po Ferrencovi a tak se na ní jezdilo jen částečně a já jsem se starala a občas jezdila a zapřahala Joseiho. Byl to tak krásný život. Malinký statek za městem, velké pastviny, které zalévaly snad nekonečné sluneční paprsky... Škoda, že je to všechno pryč.

Dveře autobusu se otevřou a já zjišťuji, že už jsem na správné zastávce. Bleskurychle vyskočím z autobusu i se svým batohem, který je teď celý promočený. Asi mi během mých jistě velice důležitých myšlenek spadl na zem. No nic. Pokračuji v cestě domů.

Jak jsem řekla, žili jsme si krásně. Do té doby, než se tátovi s Ferrencem na jedněch závodech stala ta nehoda. Pamatuju si to, jakoby to bylo včera.

Táta i Ferrenc zářili sebejistotou. Byli jasnými favority soutěže. Když vecválali do arény, dav jakoby se vytratil. Všude bylo hrobové ticho. Jakobych slyšela jen tlukot našich srdcí. Moje, dědovo, tátovo a hlavně to mamčino. Musela ho mít až v krku.

Jdu po chodníku směrem k mému domu. Hledím na zem a v hlavě si pořád dokola přemítám tu strašnou událost.

Časomíra se spustila a dvojice zamířila k prvnímu barelu. Ten jen ladně a rychle obkroužili bez sebemenších potíží a už si to mířili ke druhému barelu.

Dav ani nedutal. Ferrenc už byl docela slavný a bylo o něm známo, že při závodění má radši ticho. A každý mu úspěch přál a tak si nikdo nedovolil ani pípnout.

Ryzákova kopyta se zarývala hluboko do písku, jak se snažil ten obrat vybrat co nejrychleji. Vždycky to byl kůň, který přesně věděl, pro co byl předurčen. Byl rychlý, silný a vytrvalý.

Druhý barel objeli snad nadsvětelnou rychlostí. Za Ferrencovými kopyty se zvedal oblak prachu. Každý by řekl, že už to mají vyhrané, ale to byl právě ten problém. Možná právě to byla ta osudová chyba. Ještě totiž zbýval poslední barel, poslední obrat směrem k cíli.

Už se nacházím před našim domem. Procházím brankou a přes malou předzahrádku mířím ke vchodovým dveřím. Z kapsy vytahuji klíče a hledám ten správný.

Všem bylo jasné, že něco bylo špatně. Hodně špatně. Ferrenc byl příliš rychlý. Pravděpodobně táta přecenil své schopnosti a schopnosti svého věrného koně a myslel si, že v takovéto rychlosti obrat vybere. Nezvládl to.

Trochu mi to připomínalo Titanic. Tam taky kapitán přecenil své schopnosti a nechal jet loď příliš rychle. A pak nestihl vybrat obrat a nevyhnul se ledovci včas. Titanic šel ke dnu. Ferrenc půjde k zemi.

„Nééé!" To bylo to jediné, co jsem tehdy zvládla. Ale už bylo příliš pozdě. Ferrenc naposledy zabořil svá kopyta do písku ve snaze nějak situaci zachránit, ale bylo to nevyhnutelné. Titanic šel ke dnu. Ferrenc šel k zemi.

Zvedla se mohutná oblaka písku, která pod sebou doslova pohřbila koně a jeho kovboje. Čas jakoby se zastavil. Pamatuji si jen útržky toho, jak děda s matkou začali přelézat ohradu arény a to, jak se Ferrenc ošklivě kulhavým cvalem snažil dostat do cíle.