„Nééé!" To bylo to jediné, co jsem tehdy zvládla. Ale už bylo příliš pozdě. Ferrenc naposledy zabořil svá kopyta do písku ve snaze nějak situaci zachránit, ale bylo to nevyhnutelné. Titanic šel ke dnu. Ferrenc šel k zemi.
____________________
Tuto...
* na obrázku - pohled na farmu z příjezdové cesty (v létě)*
Srub obklopovalo několik velkých opadaných listnatých stromů, na které by se dalo krásně lézt. Nedaleko od srubu, ovšem už mimo stromy stála velká červená stodola, kterou od srubu dělil dvůr se zaparkovaným dědovým autem a několika na volno pobíhajícími slepicemi, které nejspíš mrzly. Všechno bylo zasněžené.
Celý pozemek se však rozprostíral ještě několik hektarů okolo, které zaplnily pole a louky. Pole bylo celé stříbrné, třpytilo se. Na jeho kraji ve stínu stromu čekal zaparkovaný červený traktor. Též zasněžený.
Celý pozemek byl obehnaný ne příliš vysokým dřevěným plotem. Ten dělil i pole a louky. A na louce se něco páslo. Byli tam dva koně. Malinký strakatý a větší zrzavý.
Dříve než jsem se však stihla rozeběhnout k ohradě a podívat se pořádně na koně, děda zabočil do stodoly. A já samozřejmě musela za ním.
Stodola byla zevnitř obrovská. Polovina byla naplněná až ke stropu balíky sena a slámy. A tu druhou polovinu pokrývaly čtyři boxy a malá místnost, kterou jsem shledala jako sedlovnu. A mezi sedlovnou a senem ještě stála kolečka, vidle, lopata a koště. Bylo tu výrazně tepleji než venku.
„Takže tohle budeš používat. Předpokládám, že ještě umíš kydat" ukázal děda na nářadí. „Hnoják je ještě furt za stodolou."
„Hrozně se to tu změnilo," prohlásím užasle. „Máš to tu krásně zařízený." Děda jen přikývne.
„Každý ráno o půl sedmé nakrmíš koně - dávkování ti pak ukážu - a když dožerou, odvedeš je na pastvinu. Pak vykydáš, sebereš slípkám vajíčka a pak mi pomůžeš s dalšími potřebnými věcmi," informuje mě děda a já jen přikyvuji.
„A večer zas koně stáhneš domů," dodá děda a má se k odchodu.
„Dobře... a můžu se jít teďka podívat na koně?" zeptám se ještě, abych vyplnila to divné ticho, které nastalo, když děda odcházel.
„Klidně. A pak je rovnou stáhni. Za chvilku se stmívá. Ohlávky jsou u ohrady. A toho ryzáka vezmi na štajgr." informuje mě pečlivě děda a tentokrát už vážně odejde.
Také opouštím stodolu - ovšem druhou stranou - a vydávám se k pastvině. U hrazení už opravdu čekají můj Josei s nějakým mladým ryzákem s lysinou a ponožkou na zadní noze. Oba mají na hřbetě lehkou vrstvu sněhu. Asi už někoho vyhlížejí. A dneska jsem to já.
„Ahojte, kluci" pozdravím je s radostí v hlase. Konečně po několika letech vidím svého poníka. Přelezu ohradu, přičemž to pode mnou trochu zakřupe, ale tomu nevěnuji pozornost.
Nechám je očuchat si mě a pak si kleknu do sněhu a drbu Joseiho na hlavě. Vždycky to měl nejradši na čele snad proto, že ho měl hodně chlupaté. Slastně přivírá oči a natahuje ke mě hlavu, aby se mu dostalo ještě více slasti. Druhou rukou se ještě přidám na žuchvu, kde to má taky rád. Jeho srst mě krásně hřeje do rukou.
Myslím, že si na mě můj starý kamarád vzpoměl. Určitě je rád, že se mu někdo věnuje. Děda ho totiž nikdy neměl rád. Když mi ho přivezl jako dárek k narozeninám, při vykládání z přepravníku ho Josei trochu pokopal. Tak od té doby se oba tak trochu navzájem nemají rádi.
Najednou ucítím něco teplého a slizkého za krkem. Reflexně zakloním hlavu a uskočím. Za mnou stojí ryzáček a ublíženě na mě kouká.
„Promiň, chlapče. Já se jen lekla," odůvodním mu to a pohladím ho po nose. Má nádhernou sametovou srst. Obvzlášť na nozdrách ji má velice hebkou. Frkne si, čímž mi krásně zahřeje prsty a z nozder mu vyletí proud páry.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jakpak se jmenuješ?" zeptám se ho, přestože vím, že mi nerozumí a neodpoví. Jen pozvedne hlavu a očuchává si moji ruku, jestli v ní náhodou nedržím něco dobrého. „Promiň, nic pro tebe nemám,"
Uvědomím si, že můj stín je dlouhý už aspoň deset metrů což znamená, že slunce zapadá. Na srst obou koní dopadají poslední oranžové paprsky dnešního slunce a čím dál tím více vloček. Už bych je měla schovat.
„Tak pojďte, půjdeme domů.." Pootevřu bránu pastviny a zohnu se pro ohlávku, štajgr a vodítka. Opatrně chytím zrzavou hlavu za nos a do huby mu vložím kovový kruh, kožený popruh mu přetáhnu přes uši a připnu vodítko.
Ještě si dřepnu k Joseimu, abych mu nasadila jeho ohlávku, ale on je rychlejší. Proklouzne bránou a už si to peláší do stodoly. Já si jen povzdychnu a s jeho ohlávkou v jedné a vodítkem ryzáka v druhé ruce ho následuji.
