Speed, Strength, Stamina ✖️

🌀3🌀

*na obrázku - Josei*

„Kdy už tam budém?" zavyju na celé auto, když už podruhé stojíme na křižovatce na červenou.

„Jedeme teprve deset minut, Jade" takové odpovědi se mi dostane snad pokaždé.

„Dvanáct" za každou cenu musím odporovat. Dva muži sedící vepředu si jen povzdychnou a zesílí country hudbu v rádiu. Já si opřu hlavu o okno auta, chvilku pozoruji zimní krajinu a pak zavřu oči. Mé myšlenky opět putují k vlastnímu koni.

„Á, naše netrpělivost ráčí spát, jak koukám. Myslím, že ji tu necháme v autě a sami půjdeme za koňmi!" Jak příjemné probuzení!

„Ááááh, už jsem vzhůru!" zívnu trochu hlasitě, abych jim dokázala, že už doopravdy nespím.

„Fajn, tak odnes věci do domu a pak ti ukážu, co tu budeš dělat" řekne děda, vezme věci mého táty a zamíří s ním do domu.

Já vyskočím z auta, popadnu své věci a pokouším se je co nejrychleji dostat do domu. A řeknu vám, je to celkem fuška. Kufr je sakra těžký a ještě k tomu to tady hrozně klouže.

Když jsem se se svými věcmi konečně dostala do baráku, čekal tam už děda. Tuhle jeho chajdu si dobře pamatuju. Vždycky jsem to tady měla ráda. Byl to prakticky jen dřevěný srub, ale nádherně zařízený. Všude na stěnách tu visely obrazy a fotky dědy, táty s Ferrencem a mě s Joseiem.

V přízemí se tu nacházel obývák s krbem, kuchyní, spíží a dědovou ložnicí, která má vlastní koupelnu. V obýváku postával osamocený gauč, jedno křeslo potažené kůží divokého býka, kterého kdysi táta "ulovil," konferenční stolek a
chlupatý koberec před krbem. Miluju krby. To praskání ohně v chladných zimních večerech jsem ještě před pěti lety poslouchala téměř každý den.

V obývacím pokoji je také malá knihovna. Kdysi mi z ní máma každý večer vytáhla jednu knížku, ze které mi četla pohádky. Zajímalo by mě, jestli bych ji ještě teď na těch zaprášených policích našla. Asi ne.

Kuchyně byla taky trochu starobyle a kovbojsky vybavená. Na jídelním stole tu už stála naše mobilní lednička a čekala na vybalení.

V dědově ložnici se svítilo. Pravděpodobně bude teď tátova, protože on nevyjede do schodů. A když tam má i tu vlastní koupelnu, nemusí se prakticky o nic starat.

A pak tu byly ještě jedny dveře. Ty si nějak moc nepamatuji. Už jsem se chystala otevřít dveře a prozkoumat tu tajemnou komnatu, ale zastavil mě něčí hlas.

„Vím, že jsi tu dlouho nebyla, ale snad si nezapomněla, kde máš pokoj?" Otočila jsem se a tam stál děda a trochu přísně ukazoval na točité schodiště. „Pojď, pomůžu ti to tam odnést" navrhne a z ruky mi vezme můj kufr.

Po točitém dřevěném schodišti vyjdeme nahoru do chodby. Jsou tu troje dveře. Za jedněmi je útulná koupelnička, za druhými býval pokoj mámy a táty. A ty třetí za sebou schovávají pokoj, který býval můj.

Rozeběhnu se k posledním dveřím a dupu u toho, div že se pode mnou nepropadne podlaha. Můj pokoj! Můj milovaný pokoj!

Vtrhnu do pokoje. Moje první myšlenka sice patří tomu, jaktože jsem nevyvrátila dveře z pantů, ale dělejme, jakože jsem se topila v úžasu ze svého starého pokoje. A vlastně ano, topila. Byl přesně takový, jaký si ho pamatuju.

Po mé levé straně se nacházela skříň a stůl s židlí a v pravo na mě čekala má postel. Visely tu obrazy koní, ale ne dost. Jako první jsem skočila do své staré postele. Určitě znáte takovéty scénky z filmů, když někdo skočí po zádech po měkké pružné postele... Jo, tak jsem si to představovala. Ale realita byla jiná. Postel byla tvrdší a jakmile jsem na ni dopadla svou váhou, zvedla se z ní obrovská vlna prachu.

Ale stále tam vedle postele stál můj zrzavý houpací koník. Pamatuju si, že jsem mu říkala Falcon, nebo tak nějak. A samozřejmě nechyběly další moje dekorace. Jsem ráda, že to tu děda neuklidil.

Věci jsem nechala ležet vedle postele a vydala jsem se dolů, na průzkum stájí a okolí.

Vyběhla jsem před dům a tam už stál děda. Mávl na mě na znamení, abych ho následovala.

Vydali jsme se za dům. Bylo to tu nádherné. Tak jednoduché, ale v jednoduchosti je přece krása.