„Nééé!" To bylo to jediné, co jsem tehdy zvládla. Ale už bylo příliš pozdě. Ferrenc naposledy zabořil svá kopyta do písku ve snaze nějak situaci zachránit, ale bylo to nevyhnutelné. Titanic šel ke dnu. Ferrenc šel k zemi.
____________________
Tuto...
„Kdes byla tak dlouho, Jade?" Ano, to je první otázka co slyším, když přijdu domů.
„Promiň... Trochu jsem cestou přemýšlela. Jo, a taky tě ráda vidím" usměju se, aby moje poznámka nezněla tak sarkasticky. Doufám, že to mamka nepochopí nějak špatně. „Je tu táta?" dodám radši, abych se vyhla nějaké výtce.
„Kde jinde by asi byl, zlato? Je nahoře" odpoví mi mamka, lehce se usměje a pohodí svojí blonďatou hřívou. No jo, to byla blbá otázka. Kam by se asi tak táta dostal.
Jen přikývnu a rozeběhnu se ke schodům. Vyběhnu nahoru a přejdu přes plošinu pro vozíčkáře. Projdu asi do třetiny chodby a pak zatočím do jedněch dveří.
„Čau, tati" pozdravím svého milovaného otce. On otočí svůj vozíček směrem ke mně a podívá se na mě svýma tmavě modrýma očima.
„Ahoj, zlato. Jak bylo ve škole?" opětuje můj pozdrav a podá mi snad tu nejohranější a nejtrapnější otázku všech dob.
„No, znáš to. Nuda... Chtěla bych zase někdy ke koním" oznámím mu svůj již dlouho plánovaný nápad. Koně mi vážně chybí. Když se to tehdy na těch závodech zvrtlo, táta ochrnul na nohy, protože dostal hruškou sedla přímo do zad; Ferrenc se musel utratit, protože si po zběsilém úprku z arény utrhl nohu; děda musel prodat April, protože už neměl peníze na její údržbu. Zůstal mu tam jen Josei a Aprilin skoro novorozený hřebeček.
„Neboj, myslím, že se tam v nejbližší době dostaneš. Ale pamatuj, že já o tom rozhodovat nemůžu. S maminkou si s tebou chceme promluvit" řekl, usmál se a otočil svůj vozík zpět ke stolu. To pro mě byl signál, že se mám jít připravit do svého pokoje na dlouhou konverzaci.
Hodím si batoh na stůl a převleču se z potrhaných riflí do pohodlných domácích tepláků. Svoje špinavě blond vlasy si svážu do jednoduchého drdolu a začnu se přehrabovat v tašce. Úkoly si ve škole od někoho opíšu. Teď hledám svůj blok a tužky.
Heureka! Po chvíli úmorného hrabání do útrob mojí tašky jsem to konečně našla. Vytáhnu svůj milovaný blok a pouzdro s tužkami na stůl a tašku nemilosrdně mrsknu pod stůl.
Otevřu blok a prolistuju pár jednoduchých kreseb koní. Dolistuji se až k nedodělanému portrétu. Bude to portrét Ferrence. Nedávno jsem našla jednu jeho fotku v tátově telefonu a přeposlala jsem si ji, abych podle ní ten portrét nakreslila. Chci ho dát tátovi k narozeninám.
V mobilu si otevřu onu fotku a položím ho vedle otevřeného bloku jako předlohu. Z pouzdra si vytáhnu jednu z měkkých tužek a vrhnu se na stínování.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kreslím asi 2 hodiny, když se najednou ozve zaklepání na dveře. Budou to asi mamka s taťkou a tak blok s rozkresleným portrétem zaklapnu a odsunu na stranu stolu.
„Dále" pozvu je dál trochu nejistým hlasem a kontroluji, jestli náhodou není poznat, že jsem kreslila. Matka vstoupí a hned za ní jede táta.
„Jade, potřebujeme s tebou mluvit" uvede mě do situace máma. Já jen přikývnu. Vím, že odpor je zbytečný.
„Určitě víš, že od té doby co tatínek nemůže pracovat máme občas trochu... finanční potíže" začne pomalu blonďatá žena a své ledově modré oči zapichuje do mého chlupatého koberce.
„No, v práci mě nedávno povýšili a myslím, že je jasné, že to musím vzít, abychom se uži-"
„To je báječné, mami!" skočím jí do řeči. Asi mě mělo napadnout, že v tom bude nějaký háček, když její další věta začínala slovem "ale".
„Ale musela bych se přestěhovat do Ameriky" vyplivla to co nejrychleji, jakoby se jí to hnusilo. Mému mozku chvilku trvá, než tuhle informaci zpracuje. Takže ještě jednou, máma se musí přestěhovat do Ameriky?!
„Eeeh, wáu.." je jediné, co ze mě vyjde.
„Zvládnete to tu beze mě?" Počkat, takže ona už se rozhodla?! Myslím, že se potřebuju něčeho napít.
„Neboj se, miláčku! Budu se vracet každé prázdniny! Slibuju!" Po tváři se jí začala koulet slza. Nakonec jsme končili v hromadném objetí.
