Šel jsem dolů s mým kufrem, snažíc se ignorovat to zvonění, které bylo teď jen v pozadí. Tenhle typ hluku byl docela v pohodě, dalo se to ignorovat. Dobře, až dokud...
"Kam jdeš?" Zeptal se Harry a já polekaně vyskočil, zatímco jsem ze sebe vydal slabý výkřik. Odkašlal jsem si, abych zakryl skutečnost, že jsem křičel jako holka.
"Odjíždím do Doncasteru oslavit Vánoce, takže, jo." Řekl jsem s malým úsměvem na tváři. Zamračil se a zúžily se mu oči.
"Ale co tvoje narozeniny?"
"Oslavím je taky tam." Řeknu a sáhnu po klice.
"Louisi, počkej!" Povzechnu si a otočím se zpět čelem k němu.
"Jo?" Zeptám se a Harry se na mě smutně dívá.
"Bude se mi stýskat," řekne. Ušklíbnu se. Myslí to vážně? Pozdvyhnul jsem obočí.
"To pochybuju." Řekl jsem a zkusil ještě jednou odejít.
"Můžu jít s tebou?" Opravdu se zeptal? Podle jeho výrazu asi ano. Oh bože, co měl za problém? Zvonění začalo být hlasitější a já jsem se už na učil, že to signalizovalo to, že jsem otrávený, v depresi, smutný a v úzkosti a nebo jsem o zvonění jen moc přemýšlel. Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit sám sebe.
"Ne." Otevřel jsem dveře a odešel ven. Nebo alespoň skoro. Byl bych už venku, kdyby mě Harry za levou ruku nevtáhl zpátky. Zasyčel jsem bolestí, protože se dotknul mých starých a nových ran.
"Chci jít s tebou!"
"Ale já tě s sebou nechci!"
"Bože, vysvětli mi to, proč ne?!" Myslel to vážně? Byl tak hloupý?
"Nevím! Přemýšlej nad tím chvilku a ono ti to dojde!"
"Je to kvůli mně?" Zeptal se slabým hlasem a já si znovu povzdychl.
"Ne, je to moje vina, jako všechno ostatní." Odpověděl jsem a on pustil moje zápěstí. "Díky a teď odejdu. Uvidíme se potom." Řekl jsem a odešel ven znovu.
"Ahoj, Lou. Dávej na sebe pozor." Slyšel jsem ho říct, než jsem zabouchnul dveře a odešel do auta. Už jsem to bral jako samozřejmost, že mi občas říká Lou... Občas.
Pustil jsem si rádio a začala hrát naše písnička 'Little things', takže jsem změnil stanici. Prostě bylo divné poslouchat naší vlastní písničku. A nemohl jsem vystát to, jak špatně jsem v porovnání s kluky zněl. Zvonění bylo hlasitější a já se snažil myslet na něco jiného než na to, jak špatný jsem.
V rádiu hrála nějaká hezká písnička a já cítil, že zpívám taky, ale neznal jsem text. Byla to úžasná písnička, nad kterou se dalo zamyslet. Neslyšel jsem ji před tím a udělala mi po těle husí kůži. Slova, hlas, melodie. Všechno tak perfektně pasovalo k té písničce. Bylo to jednoduše perfektní.
"A to bylo 'Let her go' od Passangera." Takže se to jmenovalo 'Let her go'. Mohl bych si to potom stáhnout do mobilu. Jestli si vzpomenu. Moje paměť je poslední dobou vážně špatná a zapomínám téměř všechno, což je otravné. Potřebuji si věci pamatovat.
Hluk se zvýšil a já bolestně zasténal. Žádné špatné myšlenky, potřebuji si to pamatovat. Ale jak, když zapomínám všechno ostatní?
Jsem tak hloupý!
A proč byla ta cesta autem tak nudná? Jediné, co jsem tady mohl dělat sám bylo poslouchat hudbu. Ale všechno ostatní bylo tak strašně nudné! Byl jsem tak netrpělivý a potřeboval jsem s tím něco udělat.
Stejně jako jsem potřeboval něco udělat se vším ostatním ve svém životě.
***
Ahoj všichni ^^ 550 slov, ufff :D Jsem ráda, že vás tahle story zřejmě baví :D Děkuju za všechny votes, komentáře a za neuvěřitelných 5K přečtení ^^
Love you all xx
ČTEŠ
Worthless (Czech Translation) Larry ✔️
Fanfiction* Varování - sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, porucha příjmu potravy, možná smrt. Čtete na vlastní nebezpečí. * Možná kdybychom mysleli předtím, než bychom začali lidem říkat, že jsou bezcenní, ušetřili bychom nějaké životy. Možná, že jste ud...
