Worthless (Czech Translation) Larry ✔️

Chapter 24

Louis' POV
Opravdu se se mnou právě snažil Harry usmířit? To není možné. To nebylo možné. Pravděpodobně to ani nebyla skutečnost. Asi to bylo z toho, že jsem ztratil tolik krve a slyšel jsem a viděl věci, které se nastaly. Myslím, že jsem se říznul trochu moc hluboko a pak mi začalo zvonit v uších a fakt, že jsem všechno, co bylo v mém žaludku vyzvracel tomu přidalo na důvěryhodnosti.

Bylo to pravděpodobně kvůli bolesti v mé ruce, bolesti hlavy, pálení žaludku, závrati a minimum spánku, které mě donutilo věřit, že tady byl Harry. Protože se to nemohlo stát. Nestalo a nikdy nestane. Je čas to nechat být.

Bylo tak jednoduché o tom přemýšlet, ale udělat to bylo o dost těžší. Zkoušel jsem to, opravdu zkoušel. Zkoušel jsem skoro všechno, na co jsem pomyslel, ale nefungovalo to. Bylo to pravděpodobně proto, že takhle to mělo být. Harry mě měl nenávidět a já měl být v depresi. A kluci si měli dělat starosti.

Ale co bych měl udělat teď? Teď, když jsem na naprostém dnu? Měl bych s tím začít žít jako jsem to dělal do teď, nebo bych měl začít bojovat, aby se to zlepšilo, nebo bych to měl prostě vzdát? Vzdát se v mých myšlenkách zvítězilo. Prostě to skončit. Bez výčitek, protože tady nikoho nenechám. Měl bych prostě odejít. Odejít a nechat tady každého, kdo v mém životě byl. Opustit Harryho, Zayna, Liama, Nialla, svou rodinu, fanoušky, ostatní přátele a hlavně sebe.

Byla to pravděpodobně ta nejlepší věc, kterou bych mohl udělat. Ale pravděpodobně to nebylo správné. Správné by bylo bojovat za svůj život, osvobodit se a se všemi se usmířit, přijmout pomoc, kterou mi přátelé nabízeli a přestat být tak tvrdohlavý. Tohle byla ta nejrozumnější věc, kterou jsem mohl udělat.

Ale nepřipadal jsem si, že bych mohl bojovat dál. Nebyl jsem ve stavu, kde by se dalo rozumně uvažovat a život nebyl fér. Tahle situace nebyla fér! Prostě to nebylo fér. Nechtěl jsem to už snášet dál. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem prostě utéct od všechné bolesti a všech těhle špatných pocitů. Jen jsem chtěl najít pro sebe nějaké mírumilovné místo.

Ozval se klepot na dveře. Co chce zrovna teď?

"Ano?" Dveře se otevřely a Harry tam trapně postával.

"Já... Já si myslím, že bychom si měli promluvit." Řekl a já si povzdychl, když se Harry posadil na mou postel vedle mě. O čem chce mluvit? Je možné, že ta scéna, co se odehrála před koupelnou by mohla být pravdivá? Byla to realita a nejen moje představivost?

"Omlouvám se." Bylo všechno, co řekl a já po chvíli pochopil, že nic dalšího už neřekne a tak jsem otevřel pusu.

"Já taky." Harry se na mě zmateně a trochu překvapeně podíval.

"Proč se omlouváš? Nic jsi neudělal špatně."

"Já dělám všechno špatně pořád. Dělám špatná rozhodnutí. A omlouvám se za to, že jsem tak hnusný a že jsem hrozný kamarád." Harry se na mě podíval vykulenýma očima.

"Tohle jsi doopravdy neřekl." Řekl varovným tónem.

"Ale řekl a je to pravda, oba to víme, Harry. Ty víc než všichni ostatní."

"Ty si vážně myslíš, že jsi hnusný a vše děláš špatně? Opravdu si myslíš, že jsi hrozný kamarád?!" Zakřičel Harry a já sklopil pohled na svůj klín a naléhavě jsem se škrábal po mých řezech, aby se znovu otevřely. Prostě jsem chtěl cítit smutek a vidět krev.

Mohl by Harry odejít, takže bych to udělal dřív, než mi hlava vybuchne kvůli té bolesti a tomu příšernému zvonění?

Když jsem neodpověděl, Harry si povzdychl a já mohl cítit, jak se na mě dívá. Neměl jsem v plánu svůj pohled zvednout. Držel jsem si zápěstí v úzkém sevření druhé ruky.

"Nemůžeš takhle přemýšlet. Tohle není to, co by si myslel Louis, kterého znám. Louis, kterého znám by takhle nikdy nepřemýšlel. Louis, kterého znám je silný." Louis, kterého znal byl silný. Ale tenhle Louis byl slabý a dělal všechno špatně. Tenhle Louis všechno kazil, byl ošklivý, hloupý, gay, v depresi a chtěl se zabít. Tenhle Louis měl tinnitus. Tenhle Louis byl chyba. Tenhle Louis neměl žádné přátele.

Tenhle Louis jsem byl já.

"Ale tenhle Louis je minulost. Tenhle Louis jsem já a nedá se s tím nic udělat." Řekl jsem a Harry zakroutil hlavou.

"Může se toho udělat hodně. A já udělám cokoli, abych dostal svého Louise zpátky, protože vím, že je pořád tady." Řekl Harry a já si nehty zaryl do mých řezů a vydechl. Ani jsem nevěděl, že jsem nějaký dech zadržoval.

"Udělej co chceš, ale moc od toho neočekávej." Odpověděl jsem a snažil se, aby mi ruka nezačala krvácet, když je Harry pořád tady.

"Přestaň takhle znít. Jakoby ses už vzdal a neexistovala žádná další naděje." Řekl Harry a já si povzdychl. Proč bych měl znít jinak? Už tady žádná naděje nebyla a já už se vzdal. Už jsem byl na konci. Už jsem byl na posledním tahu a brzy budu pryč.

"Možná takhle zním, protože je to pravda, Harry! Možná je to proto, že už tohle nechci snášet dál. Zamyslel ses vůbec někdy nad tím, jak se já cítím? Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč jsem teď takový? Přemýšlel jsi nade mnou aspoň jednu minutu?! A vím, že tady nejsi, protože tady chceš být. Slyšel jsem vaší konverzaci v autě. Vím, že bys tady byl radši s kýmkoli z nich a tak jdi a udělej něco, co udělat chceš. Můžeš to udělat. Nepotřebuju a nechci tě tady a ty můžeš jít a dělat, že se nic z tohohle neodehrálo. Můžeš prostě jít a zapomenout na mě."

"Omlouvám se. Měl jsem vědět, že tohle nenadělá nic dobrého. Půjdu udělat čaj, chceš taky?" Zeptal se Harry a já zavrtěl hlavou. Věnoval mi poslední pohled, než zavřel dveře a odešel.

Proč se cítím tak zklamaný? Tohle bylo to, co jsem chtěl, ne snad? Chtěl jsem, aby odešel a přestal se o mě starat.

Tak proč se cítím ještě hůř, když je teď pryč?

***
Takže ahoj všichni! Jsem tady s novou kapitolou, a nedokážu uvěřit, že už jsme skoro na konci. Asi budu brečet. (Jako jsem málem brečela u tohohle dílu, napište mi do komentářů, kdo taky.) Ještě jsem vám ani nestihla poděkovat za 6K a už je tady neskutečných sedm, wow, jste nejlepší! :) Poslední 4 kapitoly do konce, ach jo... :D Tak jo, miluju vás. xx