Kocouří vrnění

Kapitola 12

Adrien/Chat Noir
Při slově Plagg sebou nepatrně trhla a za chvíli padala k zemi. Než jsem jí stihl zachytit praštila se hlavou o popelnici. ,,Mari! Marinette!" vykřikl jsem, ale ona nereagovala. Popadl jsem jí do náruče a vyběhl na ulici. Všiml jsem si té blonďaté hlavy, jak se hádá s kamarádkou Marinette. Doběhl jsem k nim a hodil před Chloe ten zatracený prsten. ,,Co se jí stalo?!" vykřikla vyděšeně Alya a zakryla si rukama pusu. ,,Zkolabovala. Odnesu jí do nemocnice a ty to prosím řekni Dupain-Chengovým." koukl jsem na ní s prosbou v očích a ona kývla. Chloe na nás koukala jak z jara. Pomocí tyče jsem se dostal na střechy a běžel směrem k nemocnici. ,,Výdrž Mari, všechno bude dobré." přitiskl jsem si jí ještě víc k sobě. Vím, že teď riskuju sice i vlastní život a identitu, ale pro ní udělám cokoliv.

Vzpomínka z dětství
,,Adliene?" ,,Co se děje?" zvedl jsem hlavu od písku a koukl se na Mari. ,,Když si pozád hlajeme na supelhldiny... Co když se někdy dostaneme do oplavdového nebezpečí?" přisedl jsem si k ní. ,,Tak tě ochráním." řekl jsem odhodlaně. ,,Ale co když kvůli mé  záchlaně umzeš?" oči se jí zalily slzami. ,,Tak tě stejně zachráním! Udělám pro tebe cokoliv!" pevně jsem jí objal a ona se konečně zasmála

Konec vzpomínky
Konečně jsem doběhl k mému cíli. Vrazil jsem dovnitř jak neřízená střela a všichni mě zaskočeně sledovali. ,,Potřebuju rychle doktora! Zkolabovala a při tom se praštila do hlavy tak, že ztratila vědomí!" řekl jsem rychle sestřičce a ta pouze rozpačitě pokývala hlavou a začala někam volat. Za chvíli přišel doktor a jiná sestřička s vozíkem. Marinette na něj posadily a odvezli pryč. ,,Dávejte mi na ni pozor!" zakřičel jsem za nimi zoufale. Věděl jsem, že kdybych tam zůstal dostala by mě policie. ,,Hey ty!" ozvalo se od vstupních dveří. Běželi ke mně Dupain-Chengovi. ,,Zachránil jsi nám dceru!" pevně mě oba objali a já se rozpačitě usmál. ,,Prosíme všechny zde přítomné, ať nevolají policii a nechají ho aspoň den na na pokoji!" rozkřikl se pan Cheng na celou halu a všichni s úsměvem kývli. ,,Chceš taky počkat na zprávu o jejím stavu?" zeptala se mě paní Chengová a já opatrně kývl. Sestřička nás nasměrovala a já se opatrně rozešel za Chengovými. Bylo to opravdu zvláštní, ale tímto pocitem jsem se teď netrápil. Proč jsem jen říkal to blbý jméno?!  Kdybych nebyl tak blbej, nic z toho by se nestalo. Sedli jsme si před dveře jednoho z pokojů a čekali. Netrvalo to ani nijak dlouho a ven vyšel doktor. ,,Má lehký otřes mozku, ale jinak nic vážného. Zůstane tu dokud se neprobudí plus dvě hodiny k tomu. Pokud po jejím propuštění nastanou jakékoliv komplikace okamžitě přijďte." oznámil nám doktor a změřil si mě pohledem. ,,Nebýt tebe mohla skončit mnohem hůř." konečně se usmál a já se také na jeden drobný úsměv zmohl. ,,M-Můžu jít za ní? Za chvíli budu muset zase zdrhat." mírně jsem se uchechtl a na souhlasné kývnutí jejích rodičů vešel dovnitř. ,,Máte nějaký papír, propisku a ještě k tomu nejlépe obálku?" zeptal jsem se ještě doktora a ten nechápavě kývl. ,,A vadilo by, kdyby jste mi to přinesl?" ,,Ne vůbec ne. Hned budu zpátky." ,,Děkuju." usmál jsem se a zavřel dveře. Došel jsem až k Marinette ležící na posteli. Sundal jsem si masku i kapucu a přisedl si k ní. Pohladil jsem jí po tváři a po té mé stekla slza. ,,J-Je mi to líto..." zašeptal jsem. Uslyšel jsem otevírání dveří. Rychle jsem si nandal kapucu a masku a otočil se. ,,Tady to je." podal mi doktor požadované věci. ,,Ještě jednou děkuju." on se na mě pouze usmál a odešel. Položil jsem papír na stůl a začal psát. Netrvalo to dlouhou a když jsem byl hotov zabalil jsem ho do obálky, kterou jsem Mari dál pod záda. Naposledy jsem se na ní kouknul a pak opustil pokoj. Rozloučil jsem se s Dupain-Chengovými a vyskočil oknem ven, pryč od Marinette.

A je tu další!
Jelikož jsem se zrovna probudila tak nemá nic na srdci, co bych vám řekla :D
Takže se s vámi pouze loučím ✌

Vaše Chat 😪