Kocouří vrnění

Kapitola 21

Procházela jsem mezi stánky a hledala černou kočku se zelenýma očima. Chtěla jsem si s ním promluvit o všem co se stalo. Konečně jsem zahlédla něco černého. Mé nohy zamířily do tmavé uličky za stánkem s rybami. To mě mohlo napadnout pomyslela jsem si s lehkým úšklebkem na tváři. Byl ke mně zády a pomalu kráčel za jeden z kontejnerů. Chytla jsem ho do náruče a zabránila mu v pohybu. Škubal sebou snažíc se dostat z mého sevření. ,,Přestaň! Chci tě jenom odnést k nám domů!" sykla jsem a on překvapeně zvedl zrak. Došla jsem k místu, kam měl namířeno a ze země zvedla tašku s oblečením. Přehodila jsem si jí přes rameno, otočila se na patě a s kočkou v náruči se vydala domů.

Položila jsem ho do koupelny a hodila před něj tašku. ,,Obleč se..." zavřela jsem, abych na něj nemusela zírat. Chvíli jsem čekala, ale pak se ozvala klika a ven vyšel blonďák v černém tričku s bílou košilí. ,,Takže dneska žádná maska?" zavrčela jsem nevrle. Sice jsem si s ním chtěla promluvit, ale stále jsem byla lehce naštvaná. ,,Mari přestaň být tak zlá." sedl si ke mně na postel a já si poposedla trochu dál od něj. ,,Proč si jako malý odešel?" podívala jsem se na něj. Mlčel. ,,Proč?" zopakovala jsem. ,,Otec..  Myslel si, že pro někoho jako já je to naprostá potupa, chodit do školky. Ten den na sebe s maminkou hrozně křičeli a od té doby byla v rodině velmi nepříjemná atmosféra. Kvůli otci jsem se musel bavit s Chloe, dělat modela a učit se doma. Škola prý byla také pod mou úroveň. Maminka se mu to snažila rozmluvit, ale marně. Bylo to jako mluvit do zdi. V dvanácti jsem s nimi jel autem na nějakou schůzi. Měl jet jenom otec, ale maminka si myslela, že by jsme si mohli udělat výlet a nesedět jenom doma. Pak se to stalo. Proti nám se vyřítilo nějaké auto a my museli uhnout. Sjeli jsme ze silnice a plnou rychlostí narazili do stromu. Rodiče ten naráz zabil hned, jelikož seděli vepředu. Já tam lehce pomlácený a pořezaný seděl s hrůzou v očích. Rozepl jsem si pás a utekl odtamtud. Jen co jsem zaběhl do lesa někdo přijel a zavolal policii se záchrankou. Chtěl jsem se vrátit, aby viděli, že někdo přežil, ale v tu chvíli auto vybouchlo. Byl slyšet zděšený výkřik někoho, kdo stál poblíž. Utekl jsem zpátky do města. Žil jsem na ulici a kradl. Později jsem přišel na svou podivnou schopnost a tak se zrodil Chat Noir. Měl jsem sice nějaké peníze po rodičích, ale za ty jsem si koupil byt." řekl toho sice víc než jsem chtěla, ale já teď věděla úplně celý jeho příběh, který mi rval srdce. ,,J-Já... Když si odešel byla jsem zničená. Nebyl tak nikdo, s kým bych si tolik rozuměla. Základka už byla v pohodě, teda až na Chloe, která mě celé roky šikanovala. Jednou také někdy ve dvanácti jsem chtěla vědět, co se s tebou stalo, ale místo toho jsem našla články o tom, že jsi mrtvý. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl jsi pro mě vším a najednou si zmizel. Probrečela jsem snad celé věky." sklopila jsem hlavou a rychle mrkala, abych zahnala slzy. ,,Ale teď už je to dobrý... Nemám pravdu?" zeptal se a vtáhl mě do svého objetí. Chvíli jsem byla překvapená, ale pak jsem ho objala taky. ,,Ano... Teď už ano." lehce mě od sebe odtáhla a podíval se mi do očí. Nechápala jsem, ale pak se začal nebezpečně přibližovat. Zrychleně jsem dýchala a čekala, co bude dál.

A je tu skoro konec lidi! :D
Dneska malé příběhy toho, co se stalo a něco hezkého na konec.... Ale to si necháme na příští díl
( • ̀ω•́  )✧ 
Doufám, že se kapitolka líbila a já se budu těšit příště asi u předposledního dílu (pravděpodobně xD)
Loučím se s vámi!

Vaše Chatie 📱