Kocouří vrnění

Kapitola 9

Marinette/Ladybug
,,Dík za prima večer Nathe." usmála jsem se na rudovlasého chlapce, který mě doprovodil až ke dveřím pekárny. ,,Nemáš zač Mari. Taky jsem si to užil." naposledy se se mnou objal a pak se zamáváním zmizel za rohem. Odemkla jsem dveře a šla nahoru do svého pokoje. Jen co jsem otevřela, naskytl se mi pohled na toho vykašlávače chlupů v mé posteli. ,,Co si jako myslíš, že tu děláš!" vykřikla jsem nepříčetně. ,,Spím..." odpověděl stručně a převalil se na druhý bok. ,,Tak to teda ne chlapečku! Můj pokoj, moje postel a moje pravidla! Takže hned dolů! Nepotřebuju mít kočičí chlupy úplně všude!" dodupala jsem k němu. On se jen uchechtl a vstal. Rychle si rukou zkontroloval převlek a když zjistil, že je pořád v celku oddychl si. ,,Dneska jsem unavená, takže hádanku a zbohem." otráveně jsem si sedla na židli u stolu. Chat zapřemýšlel.

,,Jsem matka svého otce, zároveň jsem děda mého dědy, který je vnukem mého syna. Kdo tedy jsem?"

Koukala jsem na něj jak z jara. ,,A to mám vědět jako jak?! Takovou hádanku jsem v životě neslyšela!" založila jsem si ruce na hrudi. ,,Takže nevíš?" zeptal se provokativně. ,,Vypadám snad, že jo?" divila jsem se, že mi ještě nenarostly rohy.

,,Takže odpověď zní...... Pacient z pokoje 364 v Bohnicích."

Zašklebil se. ,,Okey vyhrál si... Co chceš vědět?" ,,Třebáá... Měla jsi někdy nějaké zvíře a pokud ne, chtěla by jsi nějaké?" stupidita jeho otázek se zvětšuje. ,,Chtěla bych Pink Fluffy Unicorna a teď už vypadni." vytáhla jsem ho z postele. ,,To je od tebe zlé..." uraženě se na mě podíval. ,,Ale mám ještě jednu otázku." ,,Ven s ní." pokynula jsem mu rukou. ,,Ty ho znáš?" s tím zmáčkl náhodné tlačítko u klávesnice a zapl monitor. Stála jsem jako přikovaná. ,,Tak?" ,,A-ano. Přítel z dětství." zamrkala jsem a zahnala slzy. On na mě chvíli nechápavě koukal a pak si sedl. Co to s ním je?

Adrien/Chat Noir
Přítel z dětství. Odkud se můžeme znát?,, U-Už budu muset. Zatím pa." rychle jsem vylezl poklopem na střechu a zmizel na jiných. Ani na její odpověď jsem nečekal. Doma jsem se začal přehrabovat ve všech možných věcech a snažil se najít aspoň malou stopu. Nic. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jít do našeho starého domu. Všechny věci po naší rodině tam zůstaly. Nejen že ten dům stojí nemalé peníze, ale také jsem úmyslně roznesl pomluvu o tom, že tam straší. Ptáte se, proč tam tedy nebydlím když je opuštěný? Je to jednoduché. Myslím, že by to přivolalo moc velkou pozornost. Přeci jenom by bylo vidět, že tam někdo bydlí. Opatrně jsem otevřel okno od svého bývalého pokoje. Nic se tam nezměnilo. Teda kromě vrstvy prachu. Procházel jsem jednotlivými pokoji a hledal tátovu pracovnu. Konečně jsem jí našel. Začal jsem hledat fotky nebo cokoliv, co mi Marinette připomene. Jenže tam také nic nebylo. Tedy až na nějaké přihlášky do školky. Tak zkusíme mamky pokoj. Tam už jsem měl věští štěstí. Bylo tam spoustu šanonů a fotoalb. Našel jsem rok, kdy jsem měl chodit do školky. Fotka s rodiči, s babičkou, zase s rodiči.... Tady je něco. Otočil jsem větší fotografii. Jako by se zastavil čas. Na fotce jsem seděl na lavičce ještě s jinými dětmi a vedle mě seděla malá holčička s modrými očky a černými vlásky s modrými odlesky. ,,M-Mari?" zašeptal jsem do prázdna. Na místě kde fotka ležela byly ještě další dvě. Na jedné jsme se drželi za ručičky a usmívali se do fotoaparátu a na druhé mi malá Mari podávala dárek. Jak to, že si na ní nemůžu vzpomenout?! Fotky jsem si vzal a ostatní věci uklidil. Je načase vzpomínat!

Rozhodla jsem se napsat něco nového! JEEEEEEEJ 🍻🎉🎉
Doufám, že se vám kapča aspoň trochu líbila :)
❗A také mám na vás otázku:❗
1. Chtěli by jste, aby si vzpomněl pomocí snů, kde by jste se dozvěděli jak to vlastně bylo
2. Další díl nebo dva budou Flashback, takže si Adrien vzpomene až jindy, ale vy budete vědět co se stalo
Tak doufám, že jste to pochopili :D
V jednom si prostě vzpomene a v jednom ne xD
Budu ráda když se ozvete ❤

Vaše Chatie 💑