KOUZLO MĚSÍCE

Sen

Natalie Livingstonová

„Nikdy nezapomeň na to, kdo jsi. Jsi statečná. A silnější, než myslíš. Nikdy, nikdy se nepodceňuj," poslední slova se nesla vzduchem jako ozvěna. Poslední dech jsem ucítila. Poslední mrknutí jsem uviděla. A pak se z jejích modrých očí navždycky vytratila jiskra. Víčka jí zavřeli, aby vypadala, že jen spí. Ale už nikdy mi nic neřekne. Už nikdy se nenadechne. Už nikdy znovu neotevře oči a už nikdy jí znovu nezatluče srdce. Má matka propadla do spánku, ze kterého se nikdy neprobudí. Ten spánek se jmenuje smrt.

Vyběhla jsem z místnosti a utíkala. Utíkala pryč od té hrozné události. Pryč od jejího mrtvého těla. Chtěla jsem vrátit čas. Chtěla jsem, aby se znovu postavila. Aby mě pohladila a řekla, že se nic neděje.

Ale ono se dělo. Zemřela! Z očí mi vytryskly slzy. Stékaly po mé bledé tváři jako veliké hrášky. Nemohla jsem si pomoct. Jsem sama. Navždycky sama. Otce zabili. Matka zemřela. Kdo jen se o mě postará? Je mi devět!

Vyběhla jsem, celá od slz, do temné noci a opřela se o drsnou kůru stromu. Okolo mě ležel třpytivý sníh. Byla mi zima. V hlavě se mi stále ozývala její slova. Jsi statečná. A silnější, než myslíš...

A pak se tam objevil. Vysoký, celý zahalený černým pláštěm. Žluté uhrančivé oči přímo ve tmě svítily. Z tenkých rtů mu vykukovaly špičaté zuby. Elegantní jako kočka a tichý jako myš přede mě vystoupil. Zpod pláště jsem uviděla jílec meče. Chce mi ublížit?

Klekl si, že byla jeho hlava v úrovni té mé. Vlnité krátké vlasy měly barvu měsíce. Bílé a zajímavě stříbřitě zářivé.

„Jsem jako ty, Natalie. Nemusíš se bát. Pojď, pomůžu ti," podal mi ruku. Ohlédla jsem se na svůj domov. Ale... Co to bude za domov bez matky? Vložila jsem svojí malou ručku do jeho. A tím se mi změnil celý život.

V myšlenkách jsem se ale stále vracela k umírající matce. K jejím posledním slovům. K jejím posledním činům. A k jejím laskavým očím, ze kterých vyprchal život...

„Natalie! Tak honem, vstávej!" zamrkala jsem a pomalu se probouzela. Kde je sníh? Kde je chlad a můj vzdalující se domov?

„Tak dělej! Musíme jít na shromáždění!" moje spolubydlící se mnou zatřásla. Konečně jsem se probudila a vrátila do reality. Byl to jen sen. Jen hrozná vzpomínka na moje dětství.

Za okny panovala tma. A já vstávám. Jako celý můj život. Lidé spí, ale my jsme vzhůru.

Odkryla jsem peřinu a unaveně vstala. Promnula jsem si oči a protáhla se.

„Natalie, přidej přece. Nesmíme přijít pozdě!" hučela do mě dál Sophie. Ale já si nemohla pomoct. Ten sen byl až moc živý.

„Zdálo se mi o ní," šeptla jsem sklesle. Sophie se zarazila a chvíli na mě hleděla.

„To je mi líto, že to musíš znovu prožívat," řekla soucitně. Moc dobře o smrti mé matky věděla. A také věděla o tom, že naposledy se mi o ní zdálo před... asi osmi lety. Ale poslední dobou se to znovu objevovalo. Ta noční můra mě opět straší a připomíná, kolik jsem toho ztratila.

Sophie si vedle mě sedla a objala mě. Je to moje nejlepší kamarádka a vždycky ví, kdy a proč jsem smutná. Ona vždycky.

„Neboj se Natalie. To přejde. Nikdy na ni nezapomeň, ale neutápěj se jen ve vzpomínkách. Žij dál," ona to sice nikdy neprožila, ale umí se do mě vcítit. A všech těch devět let, co na tomto panství trčím, mi pomáhá. Ale nemyslete si – jsem ráda, že se mě Nicholas ujal, ale nikdy jsem nesměla vyjít ven. Jedinkrát jsem směla nakouknout přes vysokou zeď, která celé panství obklopuje. A to jen proto, abych se zúčastnila utkání nejlepších lukostřelců Evropy.

„Ale teď už vážně musíme jít. Otec vyhlásil shromáždění," připomněla mi, podala mi moje oblečení a luk s šípy. Nicholas – náš praotec je starý asi dva tisíce let. A ano, Sophie je jeho dcera. Čerstvá. Je jí stejně jako mě - osmnáct.

Oblékla jsem si černé upnuté tílko a černé kalhoty. Přehodila jsem si přes záda luk a toulec s několika šípy a obula si vysoké boty v tmavé barvě. Jinou ani nenosíme. Jsme totiž upíři.

Ahoj! Vítejte ve světě Natalie Livingstonové. První dvě kapitoly budou dost nudný, ale důležitý, takže je radši nepřeskakujte. Ve třetí se všechno rozjede, nebojte. Jestli jste našli chyby a nebo se vám něco prostě nezdálo, stačí napsat do komentářů. Mějte se hezky :)