KOUZLO MĚSÍCE

Těžký úkol

Natalie Livingstonová

Úplněk. Při každém úplňku se konalo shromáždění. Nikdy se nestalo, že by se zrušilo. Je to naše tradice. Prokazujeme tak úctu noci, úplňku a našemu praotci – Nicholasovi.

A když už jsme u toho praotce a u upírů, měla bych vás na něco upozornit. Ano, máme špičáky. Ale můžeme je mít i schované – podle toho, jak chceme. Ano, vidíme ve tmě. Přímo dokonale. Ale ne, česnek ani svěcená voda nebo světlo nás nezabije. To si lidé vymysleli. I když česnek není moc příjemný. A ne, nejsme nesmrtelní ani dlouhověcí. To jen Nicholas. A nemyslete si, že nás pokousal – všechno máme dědičně.

Nicholas je náš prozatímní vůdce. Od té doby, co královská rodina vymřela, nás sjednotil, abychom vůbec přežili. V Edinburghu je naše panství jediné sídlo upírů. Je nás docela málo.

Ale nebylo to tak vždycky. Když ještě vládla již zminěná královská rodina, bylo nás o hodně víc.
Ale když poslední následovník trůnu skočil z nejvyšší věže našeho panství, zanikl tak jeho rod.

Trochu depka. Když k tomu ještě i připočteme druhý klan nadpřirozených bytostí, je to ještě víc depresivní. Kromě nás tu jsou i andělé smrti. Nebo zkázy - to je jedno. My jim říkáme Vražední. Naši nepřátelé usilovali o trůn už od počátku vlády královské rodiny upírů. A teď, když je mrtvá, jsou ještě víc agresivnější.

"Vím, na co myslíš," ozvala se zničehonic Sophie, "A to nemusím být kříženec,"

"Fajn, tak mi řekni, na co jsem myslela,"

"Na kriticky zvětšující se situaci Vražedních vs upírů,"

"Jak jsi to poznala?" zamrkala jsem překvapeně.

"Vždycky se tváříš jako kakabus. A mimochodem - jediný způsob, při kterým by Vražední vzali zpátečku, by byl ten moment, kdyby se tu objevila úplně první královská rodina,"

"Jak jako úplně první? Existovala jen jedna, ne?"

"Otec mi říkal, že ne. Ta, kterou znáš, není ta nejsilnější,"

"Prosím tě, vždyť vládli nad vodou,"

"To mi tu chceš tvrdit, že ještě před vodní královskou rodinou tu byla ještě nějaká vzdušná?"

"Jo. A ty víš, že vzduch je nejsilnější ze všech elementů,"

"Když myslíš. Víš, že jsi mi právě úplně překopala můj přehled o naší historii?"

"Ups?" opáčila Sophie.

Stanuly jsme před velkými těžkými dveřmi. Dva vysocí strážní se poklonili Sophie a otevřeli je.

Uvnitř bylo už spousta lidí – vlastně upírů. Všichni oblečeni do tmavé barvy, u opasku se jim houpal meč nebo měli, stejně jako já, luk. Pozdravila jsem pár známých a stoupla si do davu čekajícího na Nicholase. Sophie se musela oddělit a postavila se napravo od trůnu, vedle svých sourozenců. (A že jich bylo. Někomu táhlo na padesát, jinému zas bylo sotva pět. Všichni podědili po svém otci nepřirozeně bílé vlasy a jantarové oči. Až by to někomu mohlo připadat strašidelné.)

Prohlížela jsem si těžké závěsy u neobvykle vysokých oken. Přestože nám slunce nevadí, jsme radši ve tmě. Stejně jako lidi za dne. Noc moc nemusíte, co? Ale my jsme jiní. My rozumíme jejímu kouzlu a nebojíme se temných stínů.

Nad námi visel honosný lustr s bílými svícemi. Odkapával z nich vařící vosk. Svítil na všechny přítomné. Nad stupínkem, na kterém stál trůn, byl ještě jeden lustr, zdobený zlatými ornamenty. Připomínaly mi měsíc a vlny nějakého moře. Asi proto, že královská rodina dokáže vládnout jednomu ze čtyř živlů – vodě. Vražední naopak vládnou ohni. Problém, je to, že oni živlu vládnou všichni, ne jen urození, jak je to u nás.

A co se stalo se zemí a vzduchem? Zemi umí vládnout jen lidé. Protože oni k ní mají blíž. Ale jen někdo z nich si to uvědomí. Vždycky je to hlavně kvůli povaze. Měsíc ví, že naše královská rodina je moudrá. Tak jí přidělil vodu. Naopak Vražední jsou agresivní. Tak dostali oheň. A vzduch? No - jak říkala Sophie. Patřil úplně první královské rodině.

Konečně do prostorné místnosti s vysokým stropem vkročil náš prozatímní vůdce. Nicholas jemně pokývl hlavou na své potomky na stupínku a usedl na trůn.

„Vítejte na shromáždění úplňku!" zvolal hlasitě, až se jeho hebký hlas roznesl k chodbám, kde hlídali strážní upíři.

Všichni se uctivě poklonili a přitom zavřeli oči.

„Před tím, než vzdáme holt noci i úplňku, vám nejdříve sdělím jednu důležitou novinu," na chvilku se odmlčel a udělal dramatickou pauzu. A ta novina jeeeee?

„Našel se potomek našeho králu! Je to děvče, osmnáct let staré!" ozval se radostný povyk, do kterého jsem se nadšeně zapojila. I potomci Nicholase zatleskali.

„Nyní," změřil si nás všechny pohledem a skončil u mě, „Vyberu dva upíry, kteří ji přivedou sem. Živou, zdravou a silnou. Kdo se hlásí?" já ne. Je to strašná zodpovědnost. Když to pokazím, budu navždycky vykázaná z panství. A kam jinam mám asi jít? Na ulici? Ne, díky.

I ostatní si to evidentně uvědomili. Nervózně se rozhlíželi a doufali, že se někdo přihlásí. Ono by to bylo totiž jednodušší, kdyby tu nebyli Vražední. Jakmile vykročíme ven, půjdou po nás. To proto nesmíme za zeď.

„Tak si tedy vyberu," povzdychl si a zapátral očima po davu. To je jako ve škole. Když se učitel rozhlíží, nesmíš navazovat oční kontakt. (Ano chodila jsem do školy, která je tady v panství. Do sedmnácti. Učila jsem se jak lidské předměty, tak i předměty pro upíry. Jako je třeba naše historie nebo bojovná umění. První tři roky mě matka učila doma, ale jak zemřela, začala jsem chodit sem do školy.)

Nedívat se, nedívat se, nedívat se. Začala jsem se soustředit na ten lustr. Na ty svíce a na odkapávající vosk. Na zlaté –

„Natalie Livingstonová,"

Ahoj! Takže tady máte novou (ehm - druhou) kapitolu z mé knížky. Já vím, že je to zatím nudný, ale vězte, že v další kapitole už se toho objeví víc a bude to mnohem záživnější. Objeví se nám tam totiž velmi důležita postava.

Pokud jste našli nějaké chyby, budu moc ráda, když mi je napíšete spolu s vašimi názory dolů do komentářů. :)