KOUZLO MĚSÍCE

Padlý anděl

Rachel Goldová

„Ty tu zůstaň," opravila Nataliin rozkaz Rachel. Adrien chtěl protestovat, ale když Rachel pozvedla ruku, zmlkl.

„To je královský rozkaz,"

Když dorazila k zámku, zjistila, že na hradbách už čekají haldy andělů a nad bránou se tyčí hrdý William. Jak se to dozvěděli? Jak se bude po celou dobu Rachel bránit, když bude trvat necelou hodinu, než sem Nicholas i s upíry dorazí?

Nemám na vybranou, pomyslela si Rachel, budu muset zdržovat.

Elegantně se snesla asi deset metrů před bránu. Jakmile William spatřil její bledou kůži, rudé vlasy a uhlové oči, napjaly se mu svaly na rukách, ve kterých svíral svou kosu.

„Zajmo-"

„Než cokoliv rozkážeš, nejdříve mě vyslechni, Williame," skočila mu do řeči Rachel. William neochotně svolil a pozorně poslouchal, co Rachel říká.

„Jmenuji se Rachel Goldová a jsem právoplatná dědička trůnu. Mí předkové panovali před dvěma staletími. A stejně, jako já, vládli nad mocnou vodou. Má síla," mávla rukou a na zem se začalo snášet několik kapek, „je důkazem mého práva na korunu,"

„Dost už bylo vaší nadřazenosti, upíři," pronesl vznešeně William, „nyní začne nová éra. Andělé chtějí také vládnout!" všechno vojsko na hradbách sborově zopakovalo jeho poslední větu. Rachel se kousla do rtu.

„A abychom dodrželi ty tvoje práva... Musíme se tě zbavit. Královský rod zanikne a někdo přece bude muset vládnout, ne? Inu, my už víme, kdo. Ale nejdřív se soustřeďme na tebe, Rachel... Na ni!" zvolal William a nechal otevřít bránu.

Rachel se zalekla a ustoupila o krok. Z brány se začaly valit houfy ozbrojených andělů. Princezna nejdříve zpanikařila, až se jí chtělo utéct. Ale pak si vzpomněla, že voda je stále s ní.

Vzpažila ruce a zadívala se na šedá oblaka, která zakryla oblohu. Déšť zesílil. Upír i anděl by se musel hodně snažit prohlédnout alespoň na metr, natož na několik.

Rachel se proměnila v netopýra a začala stoupat. Ztratila se mezi deštěm a mlhou, která se náhle snesla k zemi. Z dálky uslyšela:

„Najděte ji! Hledejte!"

.........

Natalie Livingstonová

Enrico letěl sakra dobře. Ale to já taky. Už jsem ho doháněla, když v tom Cedrik narazil do jednoho ze smrků a začal padat směrem ke svažující se zemi.

V tu chvíli jsem nevěděla, kam dřív skočit. Buď za Enricem, který se naivně řítil vstříc nebezpečí nebo za Cedrikem, který se nejspíš pořádně zraní. Ale když jsem uviděla, jak těžce naráží na větve, hned jsem věděla, že musím za ním.

Tak jsem nechal Enrica Enricem (co já vím, třeba se mu nakonec povede Sophie zachránit) a letěla jsem dolů, směrem za Cedrikem.

Ani nevím, jak jsme se tam dostali, protože najednou se strhl strašně prudký déšť a mlha zároveň, že jasem nevěděla, kam jdu. Cedrik se prostě svalil někam dolů, protože se zem svažovala.

Svažovala se přímo do jedné velké jeskyně. Tam jsem aspoň viděla. Déšť tam totiž nesahal.

Porozhlédla jsem se okolo a hledala Cedrika. A našla jsem ho. Ležel sotva několik centimetrů od nějaké propasti. Zděsila jsem se a odtáhla ho od ní. Přitom jsem koutkem oka zavadila o prudce padající vodopád.