KOUZLO MĚSÍCE

Překvapení

Sophie Beckerová

Nasedla do malého nenápadného auta. Připoutala se a nastartovala.

„Sophie!" volal Enrico několik metrů za ní. Sophie se ohlédla a uviděla svého kamaráda, jak tam bezradně stojí a dívá se na ni.

„Nemůžeš odjet! To je proti pravidlům! Můžou tě vyhostit!" Sophie se nevesele ušklíbla.

„Promiň, ale teď mi záleží mnohem víc na Natalie, než na mě," Enrico si stoupl vedle auta. Sophie stáhla okénko, aby ho lépe slyšela.

„Nicholas se dozví, že jsi zmizela," řekl.

„A jak by se to měl dozvědět? Od rána do večera má hlavu plnou papírů a jiných úřednických věcí a na mě a moje sourozence ani nemá čas," namítla zamračeně a sevřela pevně volant, až jí zbělely klouby. Pohled upřela před sebe. Do čí jí lezly bílé pramínky vlasů. Nebyla moc zvyklá na rozpuštěné vlasy.

„Venku je to nebezpečné," varoval ji dál. Ona si povzdechla a zadívala se mu do čokoládových očí.

„Enrico. Můžeš mě to přemlouvat klidně celou noc, ale můj názor se stejně nezmění. Jedu jí na pomoc a ty ani nikdo jiný tomu nezabrání," Enrico na ni chvíli hleděl, ale pak přikývl, sklonil se a, což Sophie trochu zaskočilo, jí lehce políbil na rty.

Sophie sebou trochu ucukla. Tváře jí začaly hořet. Nejraději by se propadla do země, kdyby to šlo. Odvrátila zrak na svoje boty. Najednou jí ty tkaničky připadaly docela zajímavé.

Ale to už se Enrico odtáhl a odešel. Sophie ho sledovala, dokud nezmizel v těžkých dřevěných dveřích.

Pak Sophie hodila zpátečku a vyjela z parkoviště. Přejela až k velké bráně v kamenné zdi, otevřela ji díky svému klíči, a co nejrychleji odjela.

Je pravda, že nejela jen kvůli Natalie. Ale prostě potřebovala ven. Potřebovala někam mimo panství. Pomalu se ve svém domově dusila. Domov se stal jejím vězením. Už to prostě nevydržela.

........

Natalie Livingstonová

Rachel už se trochu uklidnila a zase s námi začala mluvit. Což se ovšem nedá říct o mě a o Adrienovi. Byl na mě naštvaný, že jsem o něm včera prozradila, že píše básničky. A já jsem na něj naštvaná, že je arogantní a sebestředný. A neobešli jsme se jediný den bez jedné hádky.

Tak například když jsme stáli jednou na chodbě u našich skříněk. Zrovna z nás Rachel vymámila poslední týden, který zde stráví. Prý si chce ještě užít její starou dobrou školu Jamese Gillespia. (Cvok.)

Každopádně jsem měla žízeň a šla si společně s Adrienem, Cedrikem a Rachel pro trochu krve. Od té doby, co Rachel přijala svojí podstatu, se u ní začaly projevovat upíři přednosti. Vidí dobře ve tmě, není jí zima, je ještě bledší, musí zatahovat špičáky a začala pít krev. Z počátku jí to připadalo nechutné, ale jakmile ucítila tu omamnou vůni, už si nedokázala od ní odvyknout.

Takže jsem otevřela skříňku a z ní vylétl netopýr. Vážně, nelžu. A hned, jakmile jsem viděla jeho oči, mi došlo, kdo to je. Klika, že na chodbě nikdo jiný nebyl.

„Sophie?" vydechla jsem překvapeně. Netopýr zamával křídly a pomalu se začal proměňovat v upíří tělo. Končetiny se protáhly a zvětšily. Na lidské hlavě se vytvaroval nos, rty a uši. Narostly jí dlouhé bílé vlasy. Oči měly stejnou jantarovou barvu jako vždycky. Netopýr zmizel a místo něj tu teď stála moje nejlepší kamarádka Sophie Beckerová.