KOUZLO MĚSÍCE

První souboj

Cedrik Conley

„Královský rod zanikl. A to znamená, že je na čase, abychom se žezla ujali my!" jeho pán seděl ve vysokém trůně posázeném rubíny a smaragdy.

„Ještě žije princezna," připomněl mu Cedrik a roztáhl svá jantarově žlutá křídla.

„Rachel Goldová...Musíme jí odstranit. Přijdeš tam jako nový spolužák. Dostaň se mezi její nejbližší a až uznáš za vhodné, zajmeš ji. Ale ať ti to dlouho netrvá. Rozuměl jsi?" zeptal se výhružně pán. Svá zlatá křídla měl složená na zádech. Ale i přesto si dokázal získat patřičný respekt.

„Ano," procedil skrz zuby Cedrik. Nenáviděl ty spory mezi anděly a upíry. Proč se vše hned musí řešit bojem? To nikoho nenapadl kompromis?

„Ano, co?"

„Ano, pane," opravil se nuceně Cedrik.

......

Otevřel okno, rozepjal svá velká křídla a vzlétl. Ve větru mu povlávaly hnědé vlasy dlouhé do půli zad. Na tváři pocítil ten starý známý vzduch ledové noci. Zaklonil hlavu, zavřel oči a užíval si ten pocit letět. Poddal se té kouzelné moci měsíce. Andělé sice vždycky uctívali slunce a oheň, ale Cedrikovi se líbil jak den, tak noc. V obou viděl tolik krásy, jako nikdo.

Pousmál se a přidal ještě na rychlosti. Otevřel tmavě zelené oči a shlížel na město Edinburgh pod sebou. Na krásnou řeku, kde se rozlévalo mléčné světlo měsíce. Na hřejivá světla lidských obydlí a na jejich dlouhé ulice plných aut.

Zastavil se až u té střední školy Jamese Gispellia. Vyletěl nad její střechu a usadil se tam. Přes noc přečká zde.

......

Natalie Livingstonová

Šli jsme směrem k nejlepšímu západnímu Bruntsfieldskému hotelu. No uznejte, nemůžeme každý den dojíždět hodinu a půl cesty. A kdybychom běželi, moc na sebe upozorníme. A odtud je to asi jen čtvrt hodiny cesty.

Přes záda jsem si uvázala luk a toulec se šípy. Navíc to není vůbec zvláštní, protože na naší (ach bože) škole je lukostřelecký kurz, takže se mě nikdo nebude ptát, proč ho mám. U Adriena to bylo trošku těžší, protože šerm se tu nepořádá. Tak jsme ho zabalili do látky, kterou jsme si přivezli z panství. Tak to nebude tak nápadné.

Napříč ulicí byl menší parčík. Temný a strašidelný. Pro lidi. Ale mně se tu líbilo. Nemám se čeho bát. Snad jen Vražedných, což už napovídá z názvu, že?

Už padla tma. Vyžívala jsem se v ní. Konečně zase noc. Její krása mi nikdy nezevšední...

Když Adrien otevíral dveře hotelu, uslyšela jsem z temného parku záhadný šum. I Adrienovi ten zvuk neunikl a tak nastražil uši.

Odněkud na nás přiletěl šíp. Vůbec jsem to nečekala, tak jsem slabě vykvikla. Ach jo – tohle já přece nedělám! Adrien rozbalil svůj meč z látky a zbystřil. Zaujal bojovou pozici. Na krku mu vystouply šlachy a šedé oči mu těkaly z místa na místo.

Já popadla luk a šíp a natáhla tětivu. Pošleme toho útočníka ke dnu! Kdepak jsi, chlapečku?

Sakra, že já to říkala. Zpoza jednoho stromu se totiž na nás vyřítil nějaký přerostlý chlap. Byla to fakt jen hora svalů. Měl černé vlasy, svázané do ohonu a dlouhé po ramena. Ve tmě svítily jeho modré oči. Čím víc se k nám blížil, tím víc jsem rozeznala velká, bílá smrtící křídla, ostré rysy v obličeji a dýku, kterou svíral v pravé ruce. Jeho výraz byl klidný, ale oči přímo házely blesky. Vražedný běžel přímo k nám.

Vůbec jsem nelenila a vystřelila šíp. Prořízl vzduch a zabodl anděla do ramene. On ale jen na chvilku zakolísal a běžel dál. Už byl asi dva metry od nás. Ve vzduchu mu vlálo jeho hedvábné oblečení, které mi připomínalo spíš jen přehozený bílý závoj. Jakoby ho někdo vyhrabal zpod postele.

Adrien mu vyběhl naproti. Opravdu měl co dělat, aby se ubránil. Ten anděl byl sakra agresivní. A to myslím vážně. Vražedný pozvedl dýku a řízl Adriena do paže. Z rány mu tekla krev. Hustá a voňavá jako ta lidská, kterou tak ráda piju a... Natalie, soustřeď se, okřikla jsem se v duchu a odvrátila od jeho krve pohled.

Adrien upustil meč a chytl se za ruku. Anděl už mu chtěl dát další ránu. Už se napřahoval... Ne! Musím něco udělat! Popadla jsem jeho odhozený meč a chtěla ho začít bránit, když v tom se prudce zvedl vítr. Ne jako ten lehký v létě, ale ten silný na podzim, pod kterým se lámou stromy. Vítr obklopil anděla a pozdvihl ho do vzduchu. Ve stejné vteřině ho odhodil někam na konec parku. Vražedný tím pádem nemohl přežít.

o chvilce údivu a zároveň úžasu, odkud se ten vítr vzal, jsem přiskočila k Adrienovi a pomohla mu vstát. Pořád se držel za ruku. Ale všimla jsem si, že krvácí i jeho noha. Zavěsila jsem ho za mé rameno, aby neupadl. Bylo fakt těžký nést meč a zároveň přidržovat Adriena.

„Jsi v pohodě?"

„Jo... myslím," otřel si z obličeje pot a zamrkal.

„Fajn. Půjdeme nahoru a očistíme ti to," přikývl a vydechl. Pak jsme otevřeli dveře a pokud možno nenápadně vklouzli do hotelu.