KOUZLO MĚSÍCE

Proč zrovna já?

Natalie Livingstonová

Ne, ne! Já ne!

„Přistup drahá. Byla si zvolena. Jsi silná a chytrá. Tento úkol ti právem připadá," chytrá? Dovolte, abych se zasmála. Viděli jste mě někdy při matematice? Například taková geometrie...

Proti své vůli jsem předstoupila na stupínek po jeho levici. On se na mě povzbudivě usmál. Vždycky do mě vkládal velké naděje. Je něco jako můj náhradní táta. I tykat mu můžu, což je veliká vzácnost. Nicholas ví, že to s lukem umím. Ale stačí to?

„A teď... Adrien Weston," NE! Když už sakra mám jít na tu misi, nechci sebou tohohle kluka! Vždyť je příjemný asi jako daňový úředník!

Adrien vypjal hruď a jako páv prošel skrz dav přímo před Nicholase. Tu jeho rozcuchanou černou čupřinu a namyšlené fialové oči jsem viděla až sem. Kdybyste se ptali – Adrien je kříženec upíra a anděla. (Ano, i to se stalo. Nechápu, jak si nějaký upír mohl začít s jedním z Vražedných.) Uklonil se a řekl:

„S hrdostí přijímám, pane. Nezklamu vás," pak, aniž by mi věnoval jediný pohled, se postavil vedle mě. Měla jsem sto chutí ho z toho stupínku shodit. Jak by asi bojoval se zlomenou nohou?

„Dámy a pánové, toto jsou naši zachránci. Dovedou nám již dospělou princeznu. Nastanou opět dobré časy!" moji kamarádi a známí propukli v jásot. Bože, to je jako v Hunger games. Ten moment kdy ta příšerná ženská pronesla: toto jsou splátci dvanáctého kraje! Kéž vás všechny provází štěstěna!

Adrien se samolibě (a dost arogantně) usmál a uklonil se davu. Pak vytáhl meč a pozvedl ho nad hlavu. Upíři v místnosti ještě víc křičeli. (Hlavně naše upírky, které jsou do Adriena bezhlavě a naivně zamilované.)

„Neboj se, drahá, to dokážeš," pošeptal mi do ucha Nicholas a změnil se v netopýra. Odletěl otevřeným oknem a jako vždy se vrátí až ráno. A – ano, také se dokážu proměnit. Jako každý upír, když dosáhne plnoletosti.

Adrien sestoupil mezi skupinku několika holek a začal se s nimi bavit.

No jo. To jsou ty nejkrásnější holky v panství. (I když v hlavě nic moc nemají.) Sophie mi vždycky říkala, že já jsem taky hezká, ale já si to nemyslím. Na rozdíl od nich mám totiž krátké vlasy. Tak černé, až to vypadá, jakoby se mi sem tam odleskly v temně modrém odstínu.

Pleť mám stejnou jako ostatní. Bezchybnou a porcelánovou. Rty jsou tak plné, že když na ně dám tmavou rtěnku, vypadám jak opuchlá ryba.

Jediné, co se mi na mě líbí, jsou moje oči. Protože jsou stejné jako mé matky. Pomněnkové, ale na okraji jsou ohraničeny indigově modrou. Vypadají kouzelně. Proto je ještě zvýrazňuji linkami.

„Natalie?" ozvala se za mnou Sophie. Otočila jsem se a rychle ji objala. Je dost možný, že se dlouho neuvidíme.

„Bože, neloučíte se navždycky. Do týdne jsme zpátky i s princeznou. Víte přece, jak to umím s mečem," ten hlas... Ach jo.

Podívala jsem se na svého největšího nepřítele. Chuť objímání vystřídala chuť vraždit.

„Ale kdyby ses bála, Livingstonová, můžu jít jen sám. Aspoň mi nikdo nebude překážet," tím mě úplně rozzuřil. To je můj luk snad neviditelný nebo co? Copak jsi mě nikdy neviděl střílet, ty idiotie?

„Nech si své "dobré" skutky pro někoho z těch dutohlavých blonďatých barbie, ano? Navíc odstoupit nesmí nikdo. A já se ničeho nebojím a vsadím se, že jsem stejně silná jako ty. Možná i víc, když nad tím tak přemýšlím, " ohradila jsem se a založila nasupeně ruce v bok. Adrien pozvedl obočí a zadíval se na mě ze svých sto a osmdesáti centimetrů (!!!). Dost mě vytáčelo, že je takhle vysoký. Já jsem sice taky vysoká, jako každá druhá upírka, ale na něj fakt nemám.

„To se ještě uvidí. Vyrážíme pozítří v šest hodin ráno. Přijď včas," pak odkráčel. Cestou se na něj navalily další zástupy holek. Zabijte je prosím někdo.

„Kéž bych mohla s vámi. Vždycky jsem chtěla vidět lidskou školu," zatoužila Sophie a natočila si svůj bílý pramen na prst.

„Lidskou školu?" nechápala jsem.

„Ucítili princezninu moc ze školy poblíž našeho panství. Ví jen to, že je stejně stará jako my a je v maturitním ročníku. Pozítří je prvního a škola zas začíná."

„Počkat! Já půjdu do školy? Do lidské?!"

„Jo. A v přestrojení," Sophie se zasmála a zastrčila si své bílé vlasy za ucho.

„Neumím si tě představit v jiné barvě než černé,"

„Já taky ne," souhlasila jsem a opřela se o studenou zeď. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, „Já taky ne,"

Ahoj! Další kapitolka je na světě. Natalie už se dozvěděla, kam musí jít a co všechno obětovat. Krev, nejlepší kamarádku i svou identitu. S tím nejarogantnějším klukem, co snad v panství vůbec je.
 Hezký den :)