KOUZLO MĚSÍCE

Lidé jsou zvláštní

Natalie Livingstonová

Lidé jsou tak zvláštní. Já, když jsem chodila v panství do školy, všichni spolužáci tam mlčeli a v klidu seděli. Vyčkávali. Upřímně - upíři nemají moc ve zvyku hulákat na všechny okolo. Naopak mí lidští noví spolužáci se  hlasitě baví, že neslyším ani své vlastní myšlenky. Na to bych si možná zvykla. Ale na ta velká okna, které po celou dobu byla dokořán otevřená? Pfff...

Bohužel, na nás zbyla první lavice u katedry. Tři příšerné věci. Zaprvé, musím sedět s tím idiotem Adrienem. Zadruhé, sedíme v první, což není moc ideální. Akorát si nás zapamatuje. A zatřetí, je to u okna. Jak už jsem vám říkala, sluneční světlo nám nevadí, ale my ho prostě nemáme rádi. Jsme zvyklí na měsíc.

Do třídy přišla překrásná rudovláska. Měla vysokou a hubenou postavu, což budilo dojem, že je mnohem starší než ostatní ve třídě. Ve světlech se jí třpytily uhlově černé oči. Sedla si vedle jedné blondýnky a pozdravila ji.

„Tohle musí být ona!" šeptla jsem směrem k Adrienovi. Ale on mě nevnímal. Zrovna se totiž ládoval červenou tekutinou v láhvi. Vytřeštila jsem oči a drcla do něj. On se zakuckal, až se pár holek v zadních lavicích tiše rozchichotalo.

„Co je?" zamračil se na mě.

„Ty sis vzal krev do třídy?" zaskřípala jsem zuby a zatnula pěsti. To snad není možné!

„Určitě si myslí, že to je nějaký džus..." mávl rukou Adrien a pil dál. V tu chvíli ale vešla učitelka, takže konečně uráčil přestat.

Třídní si sedla na lavici a spustila dlouhý monolog keců ohledně začátku nového školního roku.

„Vítám vás v novém školním roce. A zároveň zdravím naše nové přírůstky, Natalie a Adriena," věnovala nám krátký úsměv a pokračovala dál.

Opět jsem loktem drcla do Adriena. Zaklonil hlavu a upřel na mě šedé oči. Na tváři měl podrážděný výraz. Chtěla jsem ho upozornit na tu rusovlásku. Ale než  jsem vůbec stačila otevřít pusu, třídní mě předstihla.

„Ale, ale, pane Westone, to už se nudíte teď?" usmála se na něj učitelka. Byla to docela mladá, hezká bruneta. Seděla na stole a upřeně sledovala Adriena s povytaženým obočím.

Adrien odvrátil pohled a podíval se na učitelku.

„Ale vůbec..." odvětiljen tak mimochodem. Celá třída ho pozorovala.

„Opravdu? A co jsem tedy říkala?" Adrien naklonil hlavu, jako by mu někdo něco šeptal. Ach jo, už to zas dělá. Abyste chápali - Adrien umí díky svému kříženeckému původu schopnost číst myšlenky. Naštěstí to funguje jen na lidi.

„Stejně jako každý rok si přečteme pár odstavců ze školního řádu... Ale, ale, pane Westone, to už se nudíte teď? Opravdu? A co jsem tedy říkala?" nemohla jsem si pomoct a pousmála se. Učitelka samozřejmě o našem kříženečkovi upíra a anděla neví ani ň. Adrien se sice úsměvu ubránil, ale bylo jasné, co si asi myslí. A to ani nemusím umět číst myšlenky.

Tak učitelka pokračovala dál.

Bleskla jsem ještě jednou pohledem k rudovlásce. Před bledý obličej měla nastavenou ruku, aby jí tam nepadl ostrý sluneční paprsek. Působila elegantním, ale zároveň energickým dojmem. To prostě musí být ona!