Našeptávač

Sombréro a rolničky

Všechno jsem to viděl. Svíral jsem v rukou ocelovou tyč tak silně, až mi zbělaly klouby. Beruščino jojo zůstalo ležet na chodníku, naprosto v zapomnění. Vrhl jsem poslední pohled na Chloe a Alyu, které mi stále mávaly. Tentokrát akumovaný dokáže vytvářet i klony?! 

Udělal jsem pár skoků a přemístil se na druhou střechu, odkud jsem utíkal směrem do středu města. Pomocí kamery v joju jsem viděl pekárnu, která se nachází blízko domu Alyi, takže Beruška stále nemůže být příliš daleko. Srdce mi bilo jako o závod a sledoval jsem dění pod sebou tak soustředěně, až se mi udělala vráska na čele.

Zastavil jsem se před vitrínou pekárny a ztěžka, roztřeseně se nadechl. Červenočerné jojo leželo na zemi, bez své majitelky bohužel bezcenné. Sevřel jsme ho ve dlani a schoval ho do kapsy. Až Berušku najdu, vrátím jí ho. Protože já ji osvobodím.

Rozeběhl jsem se ulicí s úmyslem za každou cenu únosce dopadnout, i kdyby to stálo sebevíc.

~*~

Probudila jsem se svázaná provazem, mezitím co jsem ležela na zemi. Na tváři jsem cítila chladný kov. Zamrkala jsem, ale můj zorný pohled nebyl moc velký. Byla jsem zavřená v kleci.

V tom mě ovládl neochvějný strach a já se rychle podívala na své ruce. Vydechla jsem překvapením. Nikdo mi neukradl mé mirákulum! Pořád jsem byla v podobě Berušky. To přece nedává smysl, nebyla jsem k užitku pro jiné věci, nejdůležitější předmět byly mé náušnice.

Dveře za mými zády se vrzavě otevřely a někdo vešel dovnitř. Ovládla jsem se a až příliš statečně zvolala:

"Tak co máš teď v plánu, hm? Pokud chcete chytit Chata, musím vás zklamat. Není tak hloupý, aby sem přiběhl a zachraňoval svou slečnu v nesnázích." Nově příchozí si zřejmě užíval toho, že ho nevidím, protože se jen zvesela rozesmál.

"Ach Beruško, mé plány jsou mnohem zapletenější a lepší, než by sis mohla myslet. Znám všechny vaše kroky, mí ptáčci jsou všude."

"Strčte si své ptáčky třeba někam." Odfrkla jsem si. Zvědové sice nebyli to nejhorší, co mě mohlo potkat, ale bylo to, jako bych neměla žádné soukromí. Podařilo se mi opřít zadek o tyč a vyhoupnout se do sedu, takže jsem konečně neležela na zemi. Už jsem se dokázala otočit a podívat se do očí svého únosce.

Menší muž měl nevýraznou šedivou kombinézu se světle modrými vzory. Doplňky byly v tyrkysové barvě a na hlavě měl široké sombréro s rolničkami. Přes tvář měl masku a tvář mu zdobil úšklebek od ucha k uchu. Ukázal na mě prstem a opět se zasmál.

"Ty... ty jsi teda něco." Chvíli mával rukou ve vzduchu, jako by hledal vhodné slovo, ale poté jen pokrčil rameny. "To je jedno, stejně tě zabiju."

Polkla jsem a zahleděla se do jeho modrých očí, stejně jasných jako měla dnes Alya. Byly opravdu děsivé. Nenapadla mě žádná chytrá odpověď, a tak jsem mlčela. Spodní ret se mi stejně klepal až příliš a možná, že kdybych otevřela pusu, tak bych se rozbrečela.

Najednou se roztříštilo okno a já vyjekla, když ke mně dolétlo několik střepů.

"CATACLYSM!" Zaslechla jsem hlas Chata a oči se mi zalily slzami. Mříž, která mě držela ve vězení se roztekla jako sirup a černý kocour se ke mně rozběhl a vzal mě do náručí.

"Musíme rychle pryč." Zašeptal mi do ucha a já jenom vnímala jeho teplé ruce. Neměl čas mě rozvázat, a tak se rozhodl pro útěkovou strategii. Vrhla jsem nepřátelský pohled na Našeptávače, který se jen podle usmíval.

"Chate, mně se to nelíbí." Zamumlala jsem. "Běž rychle pryč! Ten... ten Našeptávač..."

"My lady, nenechám vás tady." Zavrtěl nesmlouvavě hlavou a objal mě ještě mnohem pevněji, mezitím co běžel chodbou po schodech nahoru, odkud bude mít skvělý přístup na střechy. Provazy, které se mi zařezávaly do kotníků, boků a zápěstí se mi začaly při tom nadskakování utahovat a daná místa mě začala pálit. 

Už jsme byli nahoře, když se Chat Noir překvapeně zastavil. Zahlédla jsem to také, poslední místnost neměla žádná okna. Byla to past.

Kocour stejně vběhl dovnitř a zabouchl za námi dveře, aby nám dal trošku času. Pomohl mi dostat se z provazů.

"My lady, budeme muset bojovat s Našeptávačem tady a teď." Rozhodl se a podíval se mi přímo do očí. Přikývla jsem a mnula si zápěstí. Když v tom jsme si na něco vzpomněla.

"Chate, ale já nemám-" Umlčel mě úsměvem a podal mi mé jojo.

"Říkal jsem si, že ho budeš potřebovat." Vzala jsem si svou zbraň do ruky a úlevou se rozesmála. Objala jsem Chata a schovala svůj obličej do jeho ramene. Chvíli jsme takto stáli, slyšela jsem jeho tlukot srdce a potom jsem se odtáhla. Na jeho tváři jsme zahlédla stín překvapení, ale věnoval mi úsměv a uklonil se.

"Bylo mi ctí, my lady."

Zavrtěla jsem hlavou a potěžkala své jojo v ruce. Zaposlouchala jsem se - na chodbě byly slyšet kroky.

"Nemáme jinou možnost." Rozhodla jsem a napřímila se. "ŠTĚSTÍČKO!"