Miraculous Ladybug a Chat Noir zachraňují Paříž před akumatizovanými spoluobčany. Jednoho dne ale přijde nepřítel, kterého nedokážou porazit tak lehce... Našeptávač.
Do rukou mi dopadla klasická mp3 se sluchátky. Na poslouchání kvalitní hudby a ignorování okolí perfektní volba, ale na boj s akumatizovaným Našeptávačem? Popravdě,nic moc. Usilovně jsem se rozhlédla po pokoji, ale mé superschopnosti se neozvaly.
"Možná ho donutíme se vzdát, když mu tisíckrát pustíme Despacito?" Zavtipkoval Chat a zasmál se. Když jsem si povzdechla, tiše si zamumlal: "No co, vypadá trošku jako mexičan a tam se mluví španělsky..."
Dveře byly zabarikádované, ale rozhodně neudrží nepřítele venku dlouho. Nyní už musel stát za dveřmi. Proč byl potichu? Chat Noirovi zablikal prsten - už jen dvě minuty do jeho lidské přeměny. Všimla jsem si, jak nervózně přešlápl.
"Přemýšlela jsi, kdo to je?" Sykl, tišeji, než by se mi líbilo. Je pravda, že jsem na to moc nemyslela, dramaty si prochází denně hned několik lidí.
"Musí to být André Bourgeois. Novináři ho obvinili ze zničení Eiffelovy věže! Tomu říkám trauma." Zašeptala jsem téměř neslyšně a v rukou sevřela své jojo a mp3 přehrávač se sluchátky. Chat mi ani nestihl odpovědět, ať si myslel cokoliv o mé teorii, protože nás vyrušilo hlasité klepání na dveře.
"Ťuk, ťuk, kdo tam?" Ozvalo se. Jako by mě někdo nutil odpovídat a ovlivňoval mě svými slovy. Ubránila jsem se. Zatím.
"Ale prosím vás, copak neotevřete svému příteli?" Nejsi můj přítel, chtělo se mi vyhrnout, ale neudělala jsem to. Seriózně, tenhle padouch mi cuchá nervy!
Černý kocour vedle mě měl ale jiné plány. "Zajisté." Zajíkl se a hnal se ke dveřím zprůchodnit je.
"Chate!" Vykvikla jsem a chytila ho za ruku. Otočil se na mě a já ho vyplašeně pustila. Jeho oči byly světle modré, stejně jako Alyi, Chloé a všech ostatních, na které jsem měla tu smůlu narazit. Zarazil se.
"M-my lady?" Dveře se však už otevřely a dovnitř nakráčel André B. alias Našeptávač v celé své kráse. Vítězoslavně se usmíval a nadzvedl si své sombréro, které vesele zazvonilo.
"Ale, ale." Polil mě pot. Popadla jsem Chata ochranitelsky za ramena a odtáhla nás oba do rohu místnosti, co nejdál od ukrutného Našeptávače. Jediné, co mě potěšilo byl fakt, že přišel sám. Kdyby s sebou přivedl své posluhovače, no, nepřála bych si to vidět.
"Beruško, Chat Noire. Odevzdejte mi dobrovolně svá mirákula. Hned teď. Nechceme provádět tenhle boj po zlém." Nechceme? Těžko říct. Jako by se mi do mozku zabodávaly cizí myšlenky a nutily mě jednat jinak. Skoro jako by se ze mě stávala loutka.
"N-nikdy." Vydechla jsem a sevřela své jojo. Kde by jen mohl mít akumu? Vůbec mi to nemyslelo.
Našeptávač se do mě zabodl pohledem jeho ledových očí a mě naskočila husí kůže. "Hned."
Cítila jsem, jak pomalu zvedám klepající se ruce, matně si uvědomovala fakt, že jsem pustila na zem své jojo i štěstíčko. Jako by mi blokovali zvuky a já se nemohla na nic soustředit. Jediné, co jsem slyšela, byl hlas Našeptávače, který se dokonale rozléhal po místnosti navzdory tomu, že stále stál u dveří. Natáhl dlaň. Udělala jsem krok vpřed.
Něco mě strhlo na stranu, až jsem málem ztratila rovnováhu. Zamrkala jsem, myšlenky najednou naprosto jasné. Na hlavě jsem měla naražené sluchátka s hlasitě puštěnou písničkou How To Be a Heartbreaker. Překvapením jsem málem vykřikla. Přede mnou stál Adrien! Musela jsem už být pod mocí Našeptávače, ovlivněna city, myšlenkami, přáními, bože, může se mi nabourat do mozku? Co se jen děje?
Rolničkář něco naštvaně vykřikl, nebo alespoň musel říct, jelikož se mu pohnula ústa. Adrien stál přede mnou, v rukách držel - panebože - černého kwami a smutně se usmíval. Jeho oči mi věnovaly poslední zelený pohled, než ztuhl, narovnal se a pohled mu zchladl. Našeptávač ho očaroval, stejně jako mě. Ale sluchátka byly jenom jedny. Plnily svou práci, přes tu hlasitost mi musel odumírat jeden vlásek ve vnitřním uchu za druhým.
Chat Noir - Adrien se pro mě obětoval, protože mi věřil. Teď si mě nepřátelsky měřil a ďábelsky se usmíval, mezitím co mu Našeptávač diktoval pokyny. V ruce mu ležel prstem, připravený k odevzdání. Musím jednat rychle.
Popadla jsem své jojo ze země a odkulila se na druhou stranu místnosti, ale tak, abych viděla na Našeptávače. Rychle jsem si ho prohlédla, detailně, mozek mi jel na plné obrátky. Co by to tak mohlo jenom být? A pak mi to došlo. Na klopě měl přichycený malý mikrofon. Co jiného? Mikrofony ho zničily, a pomocí nich vnucuje druhým své myšlenky.
Nepřítel se na mě otočil a kdyby to šlo, z jeho očí by mu určitě zuřivostí lítaly blesky. Něco vyjekl a Adrien vyběhl ke mně.
Vyhodila jsem své jojo a to jediným úderem roztříštilo mikrofon. Náraz byl tak silný, že André Bourgeois zavrávoral. Z mikrofonu vyletěl černý motýl s temně fialovými znaky.
"Už jsi nadělal zla dost, akumo!" Řekla jsem co nejvíc sebevědomě, i když bylo těžké se soustředit na vlastní řeč, když ti do vnitřku hlavy hraje boys they like a little danger, we'll get him falling for a stranger. "Do polepšovny s tebou!" Chytila jsem motýlka do joja, trošku s tím zaklepala (no jo, byla jsem naštvaná) a vypustila ho ven, tentokrát křišťálově bílý exemplář. Místností se rozlilo měkké růžové světlo, kouzlo, které proniklo po celé Francii a napravilo veškeré škody.
"Měj se, motýlku." Zamávala jsem mu s úlevou a sledovala, jak mizí ve dveřích, těsně nad hlavou starosty, který se zmateně rozhlížel.
"Kde jsem? Nic si nepamatuji." Zamumlal zmateně a postavil se roztřeseně na nohy.
"V bezpečí." Odpověděla jsem. Sáhla jsem si na ucho, náušnice mi blikáním oznámila jednu minutu před transformací. "Myslím, ehm, že je čas, abyste šel a postaral se o město." Pobídla jsem ho a vlídně odvedla z místnosti. Rozhodně jsem jen tak nechtěla prozradit svou totožnost. Vrátila jsem se zpět a srdce mi poskočilo.
Adrien tady stál, držel se za hlavu a kolem hlavy mu létal černý kwami.
"Zasloužím si ten nejsmradlavější sýr na světě! Zase taková dřina, a nikdo mi za to ani neplatí!" Mňoukl nasupeně a podíval se na mě. "No, to trvalo."
Adrien se na mě otočil a provinile se usmál. "Já- no, asi jsem pokazil to naše pravidlo s tím, že nikdo nesmí znát naše identity. Však víš... ani my ne?" Je vždycky tak hezký?
"J-já... teda, já - děkuju moc. Zachránil jsi nás." Podařilo se mi vykoktat, musela jsem být úplně rudá. Najednou mi zablikaly náušnice a můj kostým zmizel. Tikki popolétla k Plaggovi a já tam stála naprosto odhalená, obyčejná Marinette.
Najednou mi selhaly kolena a já se málem svalila na zem, nebýt Adriena, který mě chytil. Zrudlá jako rajče a naprosto zdrcená všemi událostmi, jsem popotáhla.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku," vydechla jsem, hlas se mi klepal, moje psychika úplně v čoudu.
"Marinette..." začal Adrien a usmíval se, oči jasné, plné překvapení, přesto ale vřelé. "Byla jsi úžasná."
Zasmála jsem se a škytla, neschopná zakrýt slzy, tentokrát ale slzy štěstí.
Natáhl ruku v pěst směrem ke mě a já automaticky zareagovala.
"Pecka!" řekli jsme oba zároveň, ťukli-plácli si a zachvátil nás smích. A pak mě Adrien políbil. Ráj.
Nevěděla jsem, co bude následovat, oba jsme měli na mysli mnoho nevyřčených slov, vět a přiznání. Ale všechno naznačovalo tomu, že tohle je jedna z nejlepších věcí, která se mi přihodila za posledních pár let.
'Cause I lo-lo-lo-love you
At least I think I do
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
