Našeptávač

Následky

Probudila jsem se a venku se absolutně nic nezměnilo. Už mě z těch sirén bolela hlava a tak jsem zavřela okno a začala uklízet svinčík, který jsem teprve až teď byla schopna vnímat. S dlouhým zívnutím jsem potom sešla po schodech dolů do kuchyně.

"Ahoj mami a tati!" Pozdravila jsem svoje rodiče, kteří seděli u televize a vyndala si krabici mléka z lednice.

"Marinette," Podivila se mamka a v hlase jí zazněla otázka. "Ty už jsi doma?" Uvědomila jsem si, že celé ty hodiny nevěděli, že jsem doma, protože do pokoje jsem se dostala oknem. 

"Uh." Překvapilo mě, že se nestrachovali. Venku bylo nebezpečno. "Já, ono, ehm... zrovna jste tady nebyli, když jsem přišla a nechtěla jsem vás otravovat." Posadila jsem se k nim a usrkávala mléko. Celé to bylo nějak moc podezřelé, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat pozornost.

André Bourgeois opět stál před kamerami, před mírně poničenou radnicí, ale nic, co by se nedalo spravit.

"Byl jste obviněn z toho, že jste neupevnil Eifellovu věž. Je to pravda?" Ptal se ho zaujetím jeden z reportérů.

"Ne!" Bránil se otec Chloe statečně. "Doporučil jsem ji upevnit, ale nikdo mě neposlouchal!"

"Ale to vám nikdo nepotvrdil. Byla vaše povinnost to udělat sám a nenakazovat to nikomu jinému." Zaútočila reportérka se světlými vlasy zapletenými do složitého účesu a poklepávala rudými nehty o mikrofon, který svírala v rukou.

"No..." Nevěděl, co na to má říct a reportérka se vítězně usmála. 

"Takže přiznáváte svoji chybu a půjdete k soudu? Slyšela jsem, že o vaše místo se uchází hodně lidí." Pokračovala a starosta ve tváři výrazně zbledl. Upravil si kravatu.

"Jestli mě omluvíte-" Začal a dřív, než mu kdokoliv stihl odpovědět, utekl od reportérů a zavřel za sebou dveře radnice, nikdo nemohl dovnitř.

Vyjeveně jsem se dívala na obrazovku a pevně svírala již prázdnou skleničku. Bolest hlavy se zase ozývala, ale snažila jsem se ji ignorovat. Rodiče se dál dívali na zprávy a když jsem se omluvila, že půjdu do pokoje, laskavě se na mě usmáli a nechali mě jít.

"Tikki! Víš, co to znamená?" Promluvila jsem k svojí malé kamarádce, která vylétla z úkrytu.

"Myslíš, že ráno, to co jsi cítila, nebylo jen kvůli vichřici?" Zeptala se se strachem.

"Já teda sama moc nevím." Posadila jsem se na postel a upravila si rozježené vlasy na hlavě, kterých jsem si všimla až teď. "Ale něco je velmi, velmi špatně." Odmlčela jsem se. "A vůbec nevím, co je s Adrienem. Tikki, mám o něj strach."

Tikki asi zrovna neměla chuť řešit lásku mého života, i když věděla, že mi na něm záleží. "Určitě je v pořádku. Spíš co ty a tvoje hlava?" Jakmile mi ji připomněla, rozbolela se ještě víc.

"Asi jsem na tom byla i hůř." Povzdechla jsem si a došla k oknu. "Co myslíš, udělá mi park lépe?"

Tikki se zamračila, ale potom přikývla. Dneska měla špatnou náladu. Vůbec se jí nedivím, byla jsem na tom dost podobně.

~*~

V parku bylo skoro prázdno, všichni byli spíš zalezlí doma. Míjela jsem pár lidí, kteří odváželi poničené stromy a zametali chodníky. Bylo těžké se všem vyhýbat a ještě si užívat normální procházky, a tak jsem to po chvíli vzdala a šla se podívat do vitríny cukrárny, která byla otevřená. Už to bylo samo o sobě divné, protože by měli napravovat škody, nebo prostě jen odpočívat. Rozhodla jsem se to neřešit a vešla dovnitř.

Jak jsem očekávala, nikdo tu nebyl. Vysoká dáma za pokladnou znuděně seděla v křesle, které si tam přinesla a a prohlížela si nehty.

"Prosím?" Zeptala se a já se jen nervózně ošila. Zaplatila jsem si kelímek ledové drti a vyšla opět ven. Chvíli jsem si tu nasekanou modrou hmotu jen prohlížela a uvažovala jsem, proč jsem si ji vlastně koupila, protože nebylo až takové teplo.

"Marinette!" Vykřikla Tikki.

"Schovej se!" Poručila jsem jí možná až moc ostře, ale ona se nedala odbýt.

"Marinette, ten motýl." Upozornila mě a já spatřila černofialového motýlka, který se třepotal ve větru. Neschopná se pohnout jsem z něj neodtrhla pohled, dokud mi nezmizel z očí. Polkla jsem a podívala se na mnou kwami, která se tvářila asi stejně jako já.

"Tikki, myslím, že je čas se transformovat." Oznámila jsem a s ledovou tříští v ruce jsem zašla za roh.

"Tikki, transform me!" Zavelela jsem a netrvalo dlouho, než Beruška, cucající modré pití zamávala se svým jojem a vydala se stejným směrem, kudy letěl akuma.

~*~

Doufám, že se vám takhle kapitola líbila! Je sice dějově docela o ničem, ale rozhodně je pro příběh velmi důležitá. :)