Našeptávač

Záchrana

  Ráno jsem sotva vstal a něco jsem cítil ve vzduchu. Cítil jsem těžký závan nebezpečí - akumu, který čeká na příležitost. A jakmile jsem vyhlédl z okna a viděl těžké bouřkové mraky, věděl jsem, že dnes najde svého hostitele. 

Když jedete do školy limuzínou, netrvá to moc dlouho. Vyjíždíme na poslední chvíli a stejně mám vždy spousta času. Ale dneska nejedu do školy. Modeling vyžaduje aktivitu a zrovna teď se opět někdo rozhodl, že potřebuje moje fotky. Někdy si přijdu skoro hloupě.

 V polovině cesty nám cestu zatarasily vozy reportérů. Projíždět kolem radnice se ukázalo jako nevýhodné, i když normálně to zkrátí cestu o několik minut."Půjdu ven a podívám se na to." Řekl jsem směrem k mému bodyguardovi, který ani nezamrkal. Zajímalo by mě, jestli má vůbec lidské vnímání. 

Vystoupil jsem z limuzíny a vpletl se do davu. Televize natáčela rozhovor se starostou. Bylo stále těžší mu rozumět, protože vítr sílil.  

André Bourgeois  přikazoval, aby nikdo nevycházel ze školy, práce, domů, kdekoliv se kdo nacházel. Hrozí nebezpečí pádu stromů, ale ani to nemusel říkat. Větve se ohýbaly tak mohutně, že se z nich utrhávaly listy a kroužily lidem nad hlavami.

Nakonec nevrhl, aby upevnily Eifellovu věž, která by se pod náporem větru mohla zhroutit. Nikdo to nebral vážně. Popravdě, ani já ne. 

Vběhl jsem do radnice, kde mě nikdo nemohl vidět, protože všichni stáli venku a schoval jsem se na chlapeckých záchodech. 

"Plagg, transform me!" Vykřikl jsem a díky mému kwamimu se ze mně stal pařížský superhrdina. Hned jsem se v černé masce cítil líp a když jsem vběhl mezi dav lidí, nechali mě projít k reportérům. Usmál jsem se do kamery a sledoval pár holek, které stály blízko mě a nadšeně pokřikovaly. Reportérům jsem doporučil  se schovat a musel jsem už skoro řvát. Byl jsem rád, když se lidé začali rozcházet.

První stromy se začaly vytrhávat z kořenů a narážely do pevných zdí budov. Pár aut se začalo posouvat po silnici po směru větru, ale já momentálně nemohl udělat nic lepšího, než se ujistit, že jsou všichni v pořádku a schovat se dovnitř.

Přitiskl jsem tvář na okno a zadíval se ven. Chyběla mi Ladybug, která by mi pomohla s potížemi. Měl jsem ale pocit, že teď řeší svůj osobní život. Ostatně, ne každý ho měl tak nudný jako já.

Podlaha se několikrát zachvěla tak, že jsem se málem neudržel na nohou. Vyhlížel jsem ven, jestli přeci jen někdo nestojí za tou bouří, poletuje na obloze a celá situace ho velmi baví.

Nedával jsme pozor a zrovna v tu chvíli se mi země pod nohami zatřásla tak, že se málem rozsypaly okna. Upadl jsem na zem. Horní část Eifellovy věže se s obrovskou ránou sesula k zemi.

~*~

Po tom pádu se bouře docela uklidnila a Paříží se rozezněly zvuky sirén hasičů a záchranářů. Ochotně jsem pomáhal všem, kteří o mou pomoc požádali nebo ji potřebovali. Mohla to být tak hodina, když už všichni byli v dobrých rukou a já stál sám, s poničenou chloubou Paříže za zády. Naposledy jsem se rozhlédl a vyskočil na nejbližší střechu, odkud jsem pokračoval ke škole.

Nevím, co mně tam táhlo, ale měl jsem nutkání tomu pocitu vyhovět. Chtěl jsme vědět, jestli jsou moji spolužáci v pořádku.

Zastavil jsem na pizzerii a spatřil dívku s černými vlasy, která zrovna upadla na silnici. Poznal jsem ji. Co to vyvádí? Moje instinkty zareagovaly dřív, než jsem začal přemýšlet. Slyšel jsem sirénu auta, které právě vyjelo ze zatáčky  a seskočil na zem. Popadl jsem roztřepanou Marinette do náručí a pomocí své tyče jsme se dostali na střechu obchodu se zeleninou, ale ne že by to bylo důležité. 

Chtěl jsem ji pustit, aby si mohla vydechnout, ale ještě víc se schoulila a začala brečet. Rozpačitě jsem ji držel v náručí.

"Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se opatrně a Marinette se na mě podívala. Zeširoka otevřela své modré oči a podezřívavě se mě s přikývnutím pustila. Pravděpodobně toho okamžitě zalitovala, protože se jí nohy podlomily a ona opět ležela na zemi.

  "Pomáhám dneska celý den s tou katastrofou. Skvělý Chat Noir vždy zachrání situaci!" Chtěl jsem začít rozhovor a ulehčit situaci, ale Marinette se netvářila moc nadšeně. Ve skotečnosti se netvářila vůbec nijak. 

  "Díky za záchranu." Dostala ze sebe a vyčerpaně se sunula ke schodům. Chytil jsem ji za ruku a obrátil k sobě. 

 "Počkej, nemůžeš jít v tomhle stavu sama domů." Už ze schodů by mohla spadnout. A nechtěl jsem si to brát na svědomí, zvlášť u ní. Tvářila se překvapeně.

"Já-" Rozhodla se protestovat, ale už jsem ji držel v náručí a pár ladnými skoky mířil k jejich pekařství. Vím, kde Marinette bydlí. Zapamatoval jsem si to hned. Měla otevřené okno v pokoji, díky kterému měla v pokoji velkou louži a nepořádek po vichřici. 

Něžně jsem ji položil na postel a ona se jen překvapeně rozhlížela. Byla roztomilá.

"To je tvůj kluk?" Chtěl jsem ji poškádlit, když jsem si všiml tuctu mých fotech po pokoji. Nevěděl jsem o tom, ale počítám s tím. Chat Noir není jediný, který se tolika holkám líbí. Všiml jsem si jak se červená, až z ní bylo dokonalé rajče.

 "Není. Ale je to ten nejúžasnější člověk, kterého znám." Když jsem viděl její rozpačitý výraz, usmál jsem se na ni. "Už běž. Zachraň Paříž." Pobízela mě a poznal jsem, jak se snaží zůstat vzhůru. Ještě naposledy jsem si prohlédl celý její pokoj a vyskočil oknem ven do rušných ulic mého města.

~*~

Nesnáším, když se mi to smaže. Mám chuť zabíjet. :D
Asi to není stejné (Neměla jsme to nikde uložené, takže jsem to musela napsat znovu.) Snad se to ale i tak líbí a já jdu psát další. Snad se vám to i tak líbí! :)