Našeptávač

Blbé knihy

Zem pod nohama se nám roztřásla a já cítila Tikki, která se chvěla v mojí kabelce. Musím něco udělat - jako Ladybug! Jakákoliv podpora dokáže zvrátit sled událostí. Sice nevím, jak vrátit nazpět Eifellovu věž... ale to se nějak vymyslí.

"Marinette, pozor!" Vykřikla Alya moment po tom, co se na mě zřítila police s knihami. Stihla jsem se jen podívat vzhůru, než mi na hlavu dopadly tvrdé svazky učebnic.

Probrala jsem se až když bylo po všem. Paříží se rozléhaly zvuky sirén.

"Jsi v pořádku?" Alya mě objala.

"Vždyť se jí nic nestalo." Zavrčela Chloe a dala si ruku v bok. "Pořád vypadá stejně hrozně."

"Huh?" Vydala jsem ze sebe, bolela mě hlava jako střep. 

"Nevšímej si jí." Uklidňovala mě moje kamarádka, ale já nedokázala nic cítit. Ani nenávist k Chloe. Docela děsivé.

Po nějaké chvíli se i k nám do školy dostali hasiči a my se konečně mohli dostat ven. Dnes ukončili vyučování dřív. Vlastně skoro hned po začátku.

"Vážně nechceš pomoct na cestě domů?" Nabízela se ochotně Alya a upravila si brýle na nose. Ale dnes toho už pro mě udělala dost.

"Ne, ale díky." Usmála jsem se na ni.

"Dobře, tak pokud ti to nevadí," propletla si prsty s Ninem a krátce ho políbila na tvář. "My jdeme."

Nino a Alya spolu byli už dlouho, ale nedávali svůj vztah moc najevo. Potěšilo mě, že teď mají čas sami pro sebe.

Sotva jsem vyšla ze školy, upadla jsem na schodech. Seděla jsem na zemi a snažila se zadržet pláč, odřela jsem si koleno. Zvedla jsem se a chytala se sloupů po cestě, abych udržela rovnováhu. Ale zvládnu to. Domů to  nemám tak daleko, vlastně ani nechápu, v čem je problém.

"Marinette," zašeptala Tikki a vykoukla z mé tašky. "Buď opatrná."

"Jsem." Odpověděla jsem šeptem zpátky. "Jen musím domů. Udělám si čaj."

"Bojím se, že tohle čaj nevyřeší." Starostlivě se na mě podívala a já jí zavřela do kabelky. Tak.

Druhou překážku činil přechod přes silnici. Kvůli sanitkám a hasičům, kterých bylo všude plno a lidem v autech, kteří se zoufale chtěli dostat domů, se tvořily kolony.

Stála jsem u přechodu a čekala, až mi někdo zastaví, abych mohla přejít. Řidiči ale měli svoje plány a mezi ty nepatřila malá dívka, která čekala už skoro pět minut, až někdo zastaví.

Najednou chvíli nikdo nejel. Rozhlédla jsem se, většina aut skončila na hlavní silnici. Váhavým krokem jsem vyšla a pak se rozběhla.

Byla jsem tak v půlce cesty, když jsem zakopla o rozvázanou tkaničku a svalila se na asfalt. Před očima se mi zatmělo a já se snažila s obtížemi postavit na nohy. Seděla jsem v podřepu a dvakrát se hluboce nadechla. Zaslechla jsem troubení hasičské sirény, nebezpečně blízko mě. Musím vstát.

Odvážila jsem se otevřít oči a rozhlédnout se. Ze zatáčky vyjíždělo auto. A mířilo ke mně.

Omámeně jsem ho sledovala, neschopná se zvednout a utéct. Stejně bych to asi nestihla. Pokud mě srazí, už neuvidím Adriena. Rozbušilo se mi srdce.

Chvíli před srážkou mě ale chytily pevné ruce a ocitla jsem se v náručí. Pohlédla jsem do očí tomu, kdo mi pomohl vymanit se ze spárů jisté smrti. Zůžené kočičí zorničky působily nerealisticky, ale kouzelně. Rozcuchané blonďaté vlasy. Chat Noir.

Zastavil se mnou na střeše, ale já se schoulila do jeho náručí a začala brečet. Nepustil mě, ale určitě se tvářil zmateně. Na to ho znám moc dobře.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě. Ne, dneska v pořádku určitě nejsem. Ale místo toho jsem pomalu přikývla a postavila se na svoje nohy, čehož jsem okamžitě zalitovala - hned se mi podlomily.

"Pomáhám dneska celý den s tou katastrofou. Skvělý Chat Noir vždy zachrání situaci!" Neměla jsem ani sílu se usmát. Pitomý kocour.

"Díky za záchranu." Zamumlala jsem a vydala se ke schodům. Chat Noir mě chytil za ruku.

"Počkej, nemůžeš jít v tomhle stavu sama domů." V duchu jsem souhlasila. Ale nemůžu po něm chtít tolik.

"Já-" Už mě držel v náručí. Pár ladnými skoky přešel ulici. A já myslela na Adriena. Chtěla bych, aby mě takhle v náručí držel on.

Nevím, jak můj parťák mohl vědět, kde bydlím, ale najednou jsme byli u mě v pokoji. Seděla jsem na posteli a chtěla spát. Stejně, jako předtím ve škole.

"To je tvůj kluk?" Zeptal se Chat Noir, když se rozhlédl po mém pokoji. Neuvědomila jsem si, že všude visí fotky Adriena. Začervenala jsem se.

"Není. Ale je to ten nejúžasnější člověk, kterého znám." Asi jsem se usmívala, protože Chat se na mě usmál zpátky. "Už běž. Zachraň Paříž." Pobídla jsem ho. Už jsem moc nevnímala, ale zahlédla jsem ho, jak vyskočil oknem ven do rušných ulic. Padla jsem do peřin a na pár hodin usnula.

Ahoj~
Jak se vám líbila tahle kapitola? Už se víc dostáváme do děje! :3