Ztracená říše

Kapitola 10

Adrian zemřel před několika měsíci, léto začínalo a Daniel seděl ve výklenku okna, vysokého a opuštěného domu. Pod ním se rozkládala chudší, za to podle některých nejkrásnější část města. Ovocné sady se táhly do dály a spolu s malými udržovanými domky  měšťanů, vytvářely prostředí, které lákalo obyvatele města, aby zde často trávili svůj volný čas. Daniel v ruce žmoulal kožený řemínek a vzpomínal na uplynulou zimu. 

-----------

Chlapci tehdy utekli, ale Adriana už zachránit nedokázali. Dva dny po jejich návratu zemřel. Těsně před smrtí se však na chvíli probral a za svého nástupce ustanovil Erika. Pro Daniela měl však ještě zvláštní vzkaz. Hned, jak jsem tě tehdy spatřil, cítil jsem, že jsi neobyčejný chlapec. Něco máš v sobě ukryté. Najdi to, najdi pravdu, i kdybys to tu měl někdy opustit. Do ruky mu vtiskl kožený řemínek s kouskem žlutavého citrínu, v náhlém klidu se na něj podíval a naposledy vydechl. Erik svůj úkol plnil věrně. Z jejich skupiny tu zimu už nikdo nezemřel.

----------

Daniel často myslíval na Adrianova slova, nechápal jejich význam. Nepřipadal si, že je něčím jedinečný, prostě další z mnoha tisíců chlapců, kteří chodí po této zemi. Rozhodl se, že se už tím nebude dále zabývat.

Místo toho zaměřil svou pozornost k městské hlavní bráně. Za dva dny měly proběhnout oslavy Slunce, jejichž součástí byly i několika denní trhy. Obchodníci, řemeslíci i zemědělci se sjížděli  z celé země, aby prodali své výrobky. A nechyběli ani potulní zpěváci, kejklíři a další, kteří přijeli pobavit obyvatelstvo. Pro naše chlapce, ale i pro jiné zloděje to byl přímo ideální čas. Ve městě obvykle byla hlava na hlavě a obvzláště večer si kapsáři libovali. Lidé obvykle napití a rozjaření, přestali dávat pozor na své měšce a stali se tak velmi snadnou obětí.

----------

Dva dny po začátku trhu

"Kluci odvedli jste skvělou práci, s tímhle vystačíme hodně dlouhou dobu." zahájil svůj proslov Erik a na chvíli se odmlčel kvůli jásotu chlapců. "Takže, jelikož toho máme prozatím dostatek, užijte si zbytek trhu a každý si vemte několik měďáků, ať alespoň někoho, kejklíře či  pekaře, to je jedno, odměníte za námahu." dořekl a každému chlapci vtiskl do rukou peníze.

----------

Všichni chlapci se rozešli do různých koutů města, nejvíce jich však zamířilo na náměstí, kde probíhala představení a vystoupení herců a jiných umělců. Daniel nebyl výjimkou a večer rychle ubíhal. Už se téměř setmělo a chystalo se vystoupení starého ohnivého mistra.

Mistr se Slunečních oslav účastnil od nepaměti, prý dokonce dávno před tím, než se tam objevil Daniel. Byl to tajemný a autoritativní muž, nepříliš vysoké postavy. Stříbrné dlouhé vlasy mu splývaly až k lopatkám, tvář měl hladce oholenou, ale kolem očí měl černou masku, kterou nikdy nesundával. Maska ladila i s jeho černým oděvem, hábitem sahajícím až k patám.

Lidé se jej trochu báli, přesto však vždy ocenili jeho představení, které bylo úchvatné. Vyprávěl příběhy melodickým hlubokým hlasem a oživoval je ohnivými triky. Před očima posluchačů se odehrávaly dávné války, statečné činy hrdinů  i příběhy o lásce a nesmrtelném přátelství.

Daniel se už nemohl dočkat a na místo představení dorazil hodnou chvíli předem. Našel si strom s širokými větvemi, kde se usadil, aby měl dobrý výhled na mistra. Pozoroval, jak si  připravuje náčiní, hltal každý jeho pohyb. Byl fascinovaný a toužil umět to samé, co mistr. Snil o tom, jak ovládá oheň a baví diváky svými ohnivými triky. Viděl už mnoho ohnivých kejklířů, ale nikdo z nich se nedokázal vyrovnat starému muži.

Zapraskala větev, Daniel se otočil a spatřil šklebícího se Mara. Trochu se naježil, ale přesto se uhnul a udělal Marovi místo. "Dík." zabručel Maro a sesunul se na  silou větev. Chvíli seděli mlčky a Daniel marně přemýšlel nad tím, proč se mu Maro rozhodl dělat společnost. Moc se spolu nebavili.

"Super, že jsou oslavy." začal Maro. "Hmm" odbyl ho Daniel, neměl náladu na to povídání. Maro se však nedal. "Koukám, že tě zajímá ohnivý mistr." konstatoval. Ani nečekal na odpověď, kterou by stejně bylo opět úsečné "Hm." a pokračoval. "Mě taky, obvzláště ta třpytivá věcička na jeho prstě." Daniel se podíval na mistrovy prsty a doopravdy zahlédl prsten s rudým kamenem. Ale pokrčil rameny, podobných viděl spousty. Ovšem ne tak velkých, připustil.

"Tebe snad, ne?" všiml si gesta pohoršeně Maro. "Ne, měl by?" odsekl Daniel. "Víš, jakou má cenu? Kdybychom jej vlastnili, tak bych... Chci říct celá naše skupina by už nikdy nemusela nic dělat, byli bychom bohatí." vyhrkl Maro, v očích se mu toužebně zablesklo. "A co?! Přece znáš naše pravidla. Chudým nekrademe, pokud to není nutné. A tenhle stařík nemá očividně nic jiného než tenhle prsten a svou živnost. Krom toho je to jen prsten. Nevěřím, že má takovou cenu." usadil jej hubený chlapec.

Maro už nic neřekl, a tiše seděl vedle Daniele. Svého nápadu se však nevzdal. Daniel si jej už dál nevšímal a pozoroval mistra. Kéž by se tenkrát více zajímal o Mara a jeho znalosti ohledně prstenu, ušetřilo by mu to v budoucnosti spoustu problémů. Ale byl mladý, plně zaujatý ohnivým mistrem a nějaký Marův prsten mu byl úplně ukradený.

Tak konečně další kapitolka. Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám příběh líbí či nelíbí, co byste změnili, nechali, přidali apod. :)