Ztracená říše

Kapitola 5

Miriam stane na skále. Tenta na ní skáče a zběsile štěká. Dívka zdvihne své oči a dívá se směrem k lesu. Zalapá po dechu. Nad stromy se vznáší kouř. A na pomalu stmívajícíse obloze se rozlívá oranžová záře. Záře, která značí požár.

"Ne, prosím..." tiše vydechne. Zdálky je slyšet křik mnoha lidí. Mnohem více než je ve vesnici.  To je zvláštní !  v duchu se zamračí. Rozběhne se k vesnici. Požár naštěstí ještě nezasáhl les.

Už je jen kousek od vesnice. Zřetelně rozeznává jednotlivé hlasy a třeskot zbraní. Polkne a donutí se zpomalit. Slyší jak vedle ní Tenta nepřátelsky vrčí. "Ticho Tento!" přikáže důrazně šeptem. Fenka poslechne, ale je ve střehu a neklidně se vrtí.

Přímo před ní roste vysoký a rozložitý dub. Vyhoupne se na něj a vyleze o něco výše do větví, aby zjistila, co se děje.

Nemůže se nadechnout. Strach jí sevřel hrdlo. Do očí se jí tlačí slzy. Asi padesát vojáků v černé zbroji zapaluje domy a ničí všechno, co jim přijde pod ruce. Vesničany nahnali na kraj vesnice a něco jim nařizují. Jeden z nich však vystoupí  dopředu a vrtí hlavou. Přidá se k němu druhý.

Failo s Lukasem?!  rozeznává postavy chlapců. Velitel vojáků na ně začne řvát: "Jak se opovažujete, ani náhodou. Zalezte zpátky do zástupu, smradi!" dolehne až k Miriam. Voják stojící u velitele pak udeří Faila do tváře. Zavrávorá, ale Lukas jej podepře. Vrátí se zpět k ostatním.

Kolem Miriam začne foukat vítr. Žene se déšť. V těchto končinách přichází velmi rychle. Velitelův poskok to pravděpodobně zaznamenal a něco šeptá veliteli, přitom ukazuje na nebe. Ten kývne hlavou a vydá rozkaz: "Seberte, co chcete a jdeme. Za chvíli přijde sprška, tak ať jsme v suchu!" zachechtá se. Vojáci jej okamžitě poslechnou a začnou se řadit.

Vesničané se zatím po sobě neklidně ohlížejí. Vyhledala si tváře své rodiny. Až na Faila se zdají v pořádku. Enta se nervózně a s obavami obrací k lesu. Hledá mě! uvědomí si Miriam. Pustí je? zadoufá.

Její přání se však nevyplnilo. Velitel nařídí svým novým zajatcům, aby utvořili trojstup. Vesničané zdráhavě poslechnou. Očividně však někteří nejsou dostatečně rychlí, když schytají pár kopanců. Miriam stiskne pěsti a zatne zuby. Dusí se vzteky a zároveň se jí po tvářích koulejí slzy.

Velitel zavelí k odchodu. Spustí se liják. Na planině kde stála vesnice, už nikdo není. A déšť zápasí s požárem.

Miriam sleze ze stromu a schová se pod jeho větve. Moc jí to nepomohlo, ale lepší než nic. Třese se. Vzteky. Smutkem. Bezmocí. Popojde na kraj lesa a pozoruje uhasínající požár. Sedne si na zem a už to nevydrží a rozpláče se. Tenta jí položila čenich do klína. Nepřítomně ji hladí po hlavě.

Musím se sebrat a vymyslet, co dál! přikáže si v duchu. Tělo jí však neposlouchá. Vyčerpaně se schoulí na mokrou zem. Tenta si lehne vedle ní. "Kdyby se něco dělo, vzbuď mě!" zašeptá tiše. Chtěla by dodat ještě něco, ale oči se jí zavřou. Upadne do bezesného spánku. Nemusí se bát, Tenta bude celou noc na stráži, ochrání ji.

Tak konečně jsem zase něco napsala, omlouvám se, že až teď. Měla jsem celkem nabité prázdniny. :) Ale moc jsem si je užila. Klidně mi napište, co byste upravili apod. nebo když najdete nějakou pravopisnou chybu :D. Jo, abych nezapoměla, díky za víc jak sto přečtení. Hrozně mě to potěšilo :).