Ztracená říše

Kapitola 7

Z nebe začne opět tiše krápat. Chlapec se podívá na Miriam a všimne si, že se chvěje zimou. Plášť, který dostala od matky je sice krásný, ale na cestování se vůbec nehodí a oblečení, které má na sobě je úplně promočené.

"Víš..." rozpačitě se odmlčí a přemýšlí jak pokračovat. Miriam mírně nakloní hlavu na stranu a čeká, co z něj vypadne. "Předpokládám, že to, co máš na sobě, je s největší pravděpodobností tvoje jediné vlastnictví. A vzhledem k tomu, že není moc příjemně..., tak ti budeme muset sehnat nějaké náhradní oblečení a alespoň základní výbavu. Kus cesty odtud je malé městečko Krilendria. "

"Ano, znám to místo, občas jsme tam hrávali, ale je jiným směrem než odjeli vojáci." při vzpomínce na ně se Miriam zlostně stáhne tvář. "Já vím, ale v tomhle nemůžeš nikam jít a jiné město v blízkosti neznám a navíc to přinese maximálně jednodenní zdržení." namítne chlapec. 

"Jednodenní?! Ledaže bychom jeli na koních..." s nadějí se nahlas zamyslí Miriam, ale  pak si zklamaně povzdychne. "Nemám u sebe tolik peněz, sotva to vystačí na nějaké oblečení."

"O peníze se nestarej, těch mám prozatím dost." usměje se chlapec. "I na jednoho koně." dodá. "Nemůžu po tobě chtít, aby sis se mnou dělal starosti, dost na tom, že chceš jít se mnou." tiše odpoví Miriam. "Ano. Rozhodl jsem se, že půjdu s tebou a že ti budu pomáhat a to k tomu patří." odmítá ustoupit. "Dobře, ale až to všechno skončí, tak ti vše vrátím." slíbí Miriam.

Déšť začal nabírat na síle. "Čím začneme? Máme toho hodně před sebou." řekne Miriam. "Upřímně, nevím jak se jmenuješ. A nějak se mi na tebe nechce pokřikovat: Hej, ty v tom bílém plášti!" ušklíbne se. "Takže bych začal tím. Já se jmenuji Daniel." napřáhne k ní ruku. "Miriam." směje se a ruku mu stiskne.

"Asi dvě stě metrů po kraji lesa mám přivázaného svého koně. Než dorazíme do města, tak ti na cestu půjčím oblečení. Nemůžeš jít v tom, co máš na sobě,  mohla bys onemocnět." řekne Daniel a vydá se k němu. Miriam jej následuje a Tenta poskakuje okolo nich. Oba jsou tiší. Miriam je uzavřená se svými neradostnými myšlenkami, přála by si vědět, co ji čeká. V duchu se Daniele táže. Kdo jsi? Doopravdy ti můžu důvěřovat?  Rozhodne se, že si prozatím bude dávat pozor.

A Daniel se vrací k tomu, co jej přivedlo do situace, ve které se právě nachází.

Konečně jsem se odhodlala napsat další kapitolku. :) Snad se  bude líbit, i když je dost krátká. Jak už jste si určitě všimli, kapitoly vycházejí dost nepravidelně  a všem se vám omlouvám, ale myslím, že to tak bude prozatím i nadále. :(