Ztracená říše

Kapitola 1

Na okraji útesu, kousek nad klidnou hladinou jezera, sedí vysoká dívka. Nad její hlavou svítí stříbřitý měsíc v úplňku. Dívka se zády opírá o chladivou, pár metrů vysokou skálu. Aby se sem dostala, musela sešplhat po laně, které sem když byla mladší upevnila a ukryla tak, aby jej nikdo nenašel. Obvykle sem chodívá brzy ráno anebo za podvečera, kdy tu zůstává často až dlouho do noci. O tomto místě ví jen její teta Enta, které aby o ni neměla strach, prozradila kam utíká přemýšlet, nebo prostě jen tak odpočinout si od lidí. Nad skálou se rozkládá menší listnatý les, převážně tvořený dubovými velikány. Za lesem můžeme najít malou vesnici asi s deseti rodinami, kde dívka bydlí.

Dnes oslavila šestnácté narozeniny, její jméno je Miriam. Dlouhé, hnědé vlasy jí rámují jemně opálenou tvář. Kdyby otevřela oči, dívali by se na nás modré oči s dlouhými řasami. Nad očima se klene hnědé obočí. A pod nimi je dlouhý rovný nos. Má hezky krojená, červená ústa. Nad levým spánkem se nachází světlá jizva. Když byla malá spadla a o kámen si toto místo rozřízla. Co se týče podoby má jeden zvláštní znak. Na vnitřní straně pravého zápěstí (jakoby pod placem), stejně jako její skoro o tři roky mladší bratr, má modro-stříbrné tetování tvořené vlnkami. Je vidět jen v noci, kdy skabě září.

                                                                                         ...

"Kéž by věděla co ji čeká!" pomyslím si. Chtěla bych jí pomoci, ale zatím nemohu, musím ještě chvíli počkat, aby mohla udělat svůj první krok. Zatím mohu dávat pouze pozor na svou krutou sestru, která se snaží získat to, co Miriam patří, ale ona o tom ještě neví.

                                                                                          ...

Miriam drží v rukou balíček ovázaný stříbrnou stuhou. Zamyšleně si jej prohlíží. Enta jí jej dnes předala, s tím, že si její rodiče přáli, aby jej dostali oba s bratrem právě o jejích šestnáctých narozeninách. Svou matku si už moc nepamatuje. Vybavuje si její hlas i melodii písně, kterou jí zpívala, když byla malá. Na slova si už nedokáže vzpomenout. Zkouší si vybavit její tvář, ale kdykoli se o to pokusí, vidí černou prázdnotu, cítí její lásku a hluboký smutek. Na otce má vzpomínky jako na své útočiště a ochranu, jeho obličej nedokáže z mysli vytáhnout.

Vzpomínkami se vrátí do dětství. S Lukasem a Entinými dětmi - Linou stejně starou a zároveň Miriaminou nejlepší kamarádkou a patnáctiletým Failem tvořili nerozlučnou partu. Enta spolu s Mariem byli jako jejich druzí rodiče. Poprvé si všimla, že se trochu liší, když byla asi před pěti lety s Mariem a Failem na lovu. Jejich rodina se živila jako lovci a o slavnostech hrávali na hudební nástroje písně a doprovody k různým tancům. Miriam bavilo oboje, jak lov, při kterém střílela z luku a platila za vyhlášenou střelkyni v celém kraji, tak minimálně stejně (ne-li víc) hra na lithos. Lithos je něco jako dlouhá flétna, vyrobená ze vzácného hnědého, stříbrně žilkovaného dřeva. I když je dlouhý, lze velmi snadno složit do pouzdra, které je velké jako jedna dlaň na výšku.

Zrovna běželi kolem jezera na místo, kde měli nastražené pasti. Ocitli se na úseku, kde si museli dávat pozor, aby nespadli do jezera. Břeh byl totiž pokryt nestabilními kamínky, které se kdykoli mohli svalit. Failo se rozběhl. "Že mě nechytíš?" smál se. "Chytím!" přijala tehdy výzvu. Mario je varoval, aby dávali pozor, ale oni jakoby neslyšeli. Failo náhle zakopl a skutálel se i s kamínky do jezera. Miriam ztuhla na místě, hrozně se vyděsila. Znovu si ten okamžik v duchu přehrává a cítí stejně svíravý strach jako před lety. Failo se nevynořoval a Mario byl daleko za nimi. Probrala se ze strnutí a rozběhla se ke břehu jezera. Hladina byla průhledná jako křišťál a tak viděla pod vodou Faila, jak se zoufale z něčeho snaží vyprostit, ale nedaří se mu to a jeho ruce začínají ochabovat. Nepřemýšlela a skočila za ním do vody. Byla skvělý plavec, ale nikdy se nepotápěla pod hladinu. Tehdy svoje pravidlo porušila, potopila se k Failovi, který se nehýbal. Rychle jej osvobodila ze zajetí kořenů a vyplavala s ním na hladinu a potom i ke břehu, kde už čekal vyděšený Mario. Faila položili a ten se rozkašlal. "Vrátíme se domů." zavelel a vzal Faila do náruče.

Když večer seděli doma v kuchyni, Miriam něco napadlo: "Jak to že Failo přestal pod vodou dýchat?" udiveně se ptala. Všichni se na ni překvapeně ohlédli. "No, když jsem se ponořila pod hladinu mohla jsem dýchat stejně jako teď, když tu s vámi sedím." vysvětlovala. Enta pohlédla na Maria a usmála se. "Víš je něco, co musíme tobě a tvému bratru sdělit." začala. Lukas zvědavě vzhlédl od své milované cinteny, hudebního nástroje podobného lyře. "Zatím nepřišel čas, abyste se  dozvěděli všechno o sobě, rodičích a svém původu, ale něco velmi důležitého vám musíme říct už teď." pokračovala. Vždycky se snažila zjistit, co se s jejími rodiči stalo. Dostávala, ale odpovědi typu: "Až přijde čas Miriam, tak se to dozvíš!" Ale kdy, kdy?! Kdy budu tak velká, abych se dozvěděla pravdu? chtělo se jí křičet a plakat zároveň. Snad konečně ! vzrušeně se tehdy zachvěla.

"Vaši rodiče vás velmi milovali, ale něco se stalo a oni vás museli ukrýt před okolním světem a zároveň zatajit váš původ. Spolu s Mariem, jsme se s nimi před tím domlouvali, že kdyby k něčemu došlo, vezmeme si vás k sobě a budeme se o vás starat. Vaše matka mi pak dala několik instrukcí. Jedna z nich byla, že až jeden z vás objeví svou odlišnost, pak vám teprve smíme říci něco o vašem původu. A přitom toho sami víme tak málo!" povzdechla si Enta.