Write 30 | The-Deep-Writer

1. Modrá krev

29

Zazvonil mi mobil s příchozím hovorem a spustila se má oblíbená melodie. Natáhla jsem ruku pro mobil, který ležel na kuchyňské lince.
"Jane Hawkins, prosím?" Nepodívala jsem se na číslo volajícího...ostatně jako vždy.
"Princezno Jane! Vpusť prince do své věže." Zarecitoval mi známá slova a ukončil hovor. Šla jsem otevřít dveře. Jindy bych běžela, ale dnes jsem šla pomalým krokem a zhluboka dýchala. 
Ani jsem pořádně nestihla otevřít a už mě teplé dlaně svíraly kolem boků a držely mě v pevném objetí.

"Ahoj Janie," zašeptal David a chtěl přiložit své rty na ty mé.
Zatlačila jsem mu dlaní proti hrudi a tím ho zastavila. Podle jeho výrazu si nejspíš až teď všiml mých kruhů pod očima, červených očí, rudých a uslzených tváří...
"Janie...stalo se něco?" V  modrých očích se mu zračila starost.
Vymanila jsem se z jeho sevření a odkráčela jsem do kuchyně. Šel za mnou, slyšela jsem ho.
Začala jsem pro Davida připravovat kafe, to své jsem měla položené na lince.

"Jane děsíš mě." Měl úzkostný hlas, když jsem před něj na stůl stavěla hrneček se sovičkami.
Postavila jsem se za linku a do dlaně uchopila svou již studenou kávu.
"Musíme se rozejít." Oznámila jsem mu tichým hlasem a snažila se potlačit slzy, které se mi draly z očí.

Na jeho tváři se vystřídalo několik emocí. Zmatek, strach a bolest dominovaly.
Prudce se postavil a dlouhými kroky přešel ke mně, aby mohl uchopit můj obličej do dlaní.
"Janie. Co to říkáš? Proč bychom se měli rozejít? Vždyť je nám spolu dobře, nebo se pletu?" Mluvil na mne smutným hlasem, kterým se mluvívá na malé děti.

Stáhla jsem si z tváří jeho prsty a držela je mezi námi.
"Davide věř mi. Bude to tak lepší," už jsem nedokázala zadržet slané kapky, které mi v tichosti putovaly přes líce, "víc vědět nepotřebuješ."
Do očí se mu vepsalo zoufalství a já musela odvrátit pohled, jinak bych se na místě sesypala.
Pustila jsem jeho ruce a stáhla si rukávy svého šedého svetru přes zápěstí.

"Jane co se děje?" Znovu mi chtěl položit prsty na tváře, ale ucukla jsem a tak spustil paže podél těla.
"Nic se neděje. Jen s tebou už..nechci chodit." Lehce jsem se zadrhla a proklínala se za to. David si toho očividně všiml.
Chytl mě za ramena a zatřásl mnou. "Jane sakra prober se! Nemůžeš nás zničit! Nedovolím ti to!" Křičel na mě jako smyslů zbavený. Na obličeji jsem vytvořila hodiny trénovanou masku s ledovým pohledem a zadívala jsem se mu hluboko do očí.
"Jenže já už to zničila, Davide." Lehce jem se usmála a naklonila hlavu na stranu. Uvnitř mě drásalo vědomí, že mu tím ubližuji, ale jinak to nešlo.

"Jane...ty jsi blázen. Ty jsi naprostý šílenec!" Začal opět ječet a mně stálo hodně sil, abych udržela svou masku.
"Ne Davide. Jen jsem se probudila. Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela, že budu navěky tvá princezna..." poslední větu jsem zašeptala a přes lícní kosti se mi převalila jedna malá kapka slané vody.

"Ale ty jsi moje princezna, Jane. Jsi princezna a můžeš být dál." Řekl to takovým jemným a vstřícným hlasem, že jsem si jako princezna opravdu připadala. Ale tak to není.

"Já nejsem princezna! Princezny nemají tak zvrácený život! Princezny mají perfektní život! Ony jsou perfektní! Mají ušlechtilou modrou krev!" Otočila jsem se k lince a uchopila do dlaně černou rukojeť. "A tu já NEMÁM!!!" Vyhrnula jsem si rukáv svetru a přejela po zjizvené kůži nablískanou čepelí, až mi k prstům stékaly dva pramínky teplé krve.

David se se strachem v očích otočil a vyběhl z mého bytu.

"Jsi šílená!!!"

To byla poslední věta, kterou jsem od něj slyšela. Poslední věta, kterou jsem za svůj život slyšela.
Svezla jsem se na bílou podlahu a sledovala tepající ránu, ze které vytékalo stále více krve.

Řekněte mi. Je špatné někomu ublížit, aby mohl být šťastný?
Chtěla jsem udělat poslední dobrý skutek, než zemřu.
Proč bych tu neměla zemřít teď na podlaze ve své kuchyni? Stejně bych za necelý měsíc byla mrtvá. A není lepší odejít ze světa ve svém bytě, než na nemocničním lůžku?

...