Write 30 | The-Deep-Writer

7. Půlnoční svit

8

Kapky deště dopadaly na střechy domů, tvoříc tak lehké bubnování. Občas některá kapka z nebe zabloudila a dostala se do otevřeného okna, přímo do obličeje tmavovlasé dívky, a mísila se se slzami.
Dívka se trhavě nadechovala, nechávala se unést pocitem viny a smutku, který ji již takovou dobu tížil.
Nevěděla, jak se se svými pocity jinak vyrovnat, nikdy nic podobného nezažila. Nikdy dříve nebyl důvod, aby něco podobného zažila. Patřila mezi tu menšinu milých lidí, kteří myslí v první řadě na všechny kolem. Na rodinu, známé, přátele, ale třeba i na spolužáky či kolegy v práci. Vždycky byla takovou vrbou, každý se k ní mohl přijít vypovídat, vybrečet, vynasmát a nikdy nemohl být odmítnut.
Vždy se snažila, aby nikoho nezranila, a možná proto nedokázala pochopit, proč by někdo ubližoval jí.
Jedna taková slečna se totiž doopravdy našla. A ublížila jí. Jak? Svou smrtí.
Pro tmavovlásku to byl nejhorší možný trest za to, že jí nedokázala pomoci. Často se s dívkou střetávala a nechávala ji mluvit. Nic neříkala, jak by také mohla, jen pozorně naslouchala. Vyjadřovala své pocity doteky, proto ji tak často držela za ruku a objímala.
Vždy, když se viděly po delší době, na ní poznala změnu. Ztrácela se jí před očima, až se jednou ztratila úplně.
Neviděla jí několik měsíců od posledního čaje, který si dávaly u tmavovlásky doma. To bylo také naposledy, kdy ji viděla živou.
Propadlé tváře jí obepínala papírová kůže, která se mohla pod jakýmkoliv dotykem rozpadnout.
Už nikdy nemohla vidět její upřímný úsměv, kterým ji vždy obdařila, když spojila jejich ruce v jedno. Tak ráda by opět pocítila teplo objetí, které jí mohla poskytnout jen ona, přesně takové, jaké jí už nikdy nikdo nemůže dát.

A tak seděla s dekou přes ramena, jako by si připomínala obmotání paží zesnulé kolem svých ramen. Držela v rozklepaných dlaních šálek zeleného čaje a vzpomínala při pohledu na měsíc, který jí svou bledostí připomínal poslední rozloučení.