Write 30 | The-Deep-Writer

8. Někdy slyšíš kulku

19

Zhluboka jsem se nadechla a následně pomalu vydechla. Tohle malé uklidňovací cvičení jsem provedla ještě párkrát a na kratičký moment si dovolila zavřít oči. Když se mi konečně zklidnil tep, mohla jsem se dát do práce.

Cíl byl ve vzdálenosti téměř osmi set metrů, vítr byl jen nepatrný, ale zato jsem měla mířit na nižší patro. Upravila jsem proto výšku dvojnožky, která podpírala mého miláčka a rovnou se vrhla na zaměřování.

Měla to být lehká práce, ale já nechtěla nich zanedbat. Nikdy jsem neminula a tak ti taky zůstane.

Jako odstřelovač pracuji už nějaký ten pátek, téměř osm let profesionálně zabíjím pomocí své drahé M24 každého, na koho si klienti ukáží. To je to, čemu jsem již od mala učila na akademii. Tam jsem přišla v šesti letech jako vystrašená dívenka, která se krčila svému dvojčeti do náruče a vzlykala strachy jeho jméno.

Stačilo pouze dvanáct let a já odcházela jako nájemná zbraň beze jména a místo svého bratra, kterého jsem od té doby neviděla, jsem s sebou měla právě svojí odstřelovací pušku.

Mnoho lidí o mně tvrdí, že nic necítím, když dokážu bez mrknutí oka někomu střelit do hlavy kulku. Ale to se pletou rovnou ve dvou věcech.

Zaprvé, já nestřílím do hlavy. Hrudník je mnohem jistější cíl.
Zadruhé, když po někom vystřelím, přeci jen něco cítím. Zpětný ráz.

Mým dnešním cílem by měl být muž, který držel mého klienta právnicky v šachu. Muž vysoký nějakých sto osmdesát centimetrů, který se měl během několika desítek minut objevit v okně jakési zasedací místnosti. Nezbylo mi, než se pevně zapřít ramenem o pažbu a vyčkávat.

Po dvaceti minutách, kdy už se mi konečky prstů začaly lehce barvit do fialova vlivem mrazu, do místnosti opravdu začala vcházet skupina mužů a žen ve společenských oděvech. Patrně zvyklí pracovat v kancelářích a ne na střeše jako já v uniformě tmavých odstínů..

Do místnosti vešel muž vzhledem odpovídající osobě na fotce, kterou jsem nalezla přiloženou ve složce. Tmavé vlasy, vysoká postava a i na tu dálku jsem díky zaměřovači zahlédla jeho lišácký úsměv.

Váhu jsem přenesla do svých loktů a pomalu odjistila svou zbraň. Ukazovák jsem přesunula z lučíku na spoušť, nadechla se a při pomalém výdechu jsem se chystala stisknout.

Ozvalo se cvaknutí a v tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. Nepřišlo totiž žádné kopnutí zpětného rázu do mého ramene. Já ani nestiskla spoušť.

Místo toho ve mně ztuhla veškerá krev, když se mým ramenem provrtala kulka a dopadla na střešní římsu těsně přede mě. Okamžitě jsem se s rukou na rameni odkutálela stranou, ale to už se mi další kovový předmět zaryl do břicha.

Upřela jsem oči na střechu domu, který se nacházel hned za tím mým. Napříč bolesti a jasně přicházejícího konce jsem se musela usmát. 
Za puškou, která na mě mířila, se krčil uslzený kluk, možná spíše muž, kterého bych i přes dlouhé odloučení poznala kdekoli.

,,Zlepšil ses, Luco!"

Stihla jsem křiknout, než jsem mohla slyšet hvizd poslední kulky, kterou vystřelil můj vlastní bratr a já s úsměvem na rtech a bolestnými slzami zavřela oči.