Write 30 | The-Deep-Writer

5. Něco si přej

10

Už od mala mi maminka tloukla do hlavy, že svět není továrna na splněná přání. Že co si člověk nevybojuje, to nemá a proto nemá smysl věřit v bohy, nebo si jednoduše něco přát.

Byla to moje maminka, proto jsem jí to věřila a ani mě nenapadlo zapochybovat.

Ale jak jsem rostla, časem přišlo první pořádné trápení ruku v ruce s prvním pořádným pláčem. Bylo to pár dní před mými čtrnáctými narozeninami. V tu chvíli nebyl důležitý důvod mého smutku, ale jeho hloubka a pocit starostí, které odcházely s každou jednou slzičkou. 

Vylekal mne skřípavý zvuk mých balkónových dveří. Zvedla jsem hlavu ze své zkroucené polohy na posteli, abych se střetla s pronikavým pohledem muže oděného v bílém. Zúžily se mi zornice, až to zabolelo, pod náporem světla, které se linulo kolem postavy. Postupně jsem si přivykla a mohla tak již lépe sledovat, jak se blíží k mé postely, na kterou se do opačného rohu posadil.

Představil se jako Akio. Když jsem jej viděla z kratší vzdálenosti, bylo mi jasné, že to není obyčejný člověk. Akio měl bílé společenské oblečení a klobouk. S tím kontrastovaly tmavé vlasy a oči. Kůži měl bledou, možná i lehce průhlednou, jako by byl jen přízrak, ale to nebyl.

Z ničeho nic mi podal proužek papíru a řekl, ať na něj napíšu své přaní. Přišlo mi to zvláštní, že bych si měla něco přát, ale stejně jsem něco napsala. On si ode mne ten papírek převzal a složil jej do malé papírové hvězdičky. Tu mi vložil do dlaní se slovy, že mne je naučí skládat, abych si takto mohla ukládat svá přání.

Když jsem konečně dokázala bez problému složit hvězdičku, Akio se zvedl a přešel ke stále otevřeným dveřím.

,,Piš si každé své opravdové přání. Až budeš mít tisíc hvězdiček, navštívím tě."

A tak jsem opravdu začala sepisovat svá přání. Hotové hvězdičky jsem vhazovala do veliké skleněné nádoby, která se postupem let plnila. Na Akia jsem časem zapomněla, přesto jsem dál pylně skládala papírové proužky do pěticípých hvězdiček. Ale jen když jsem byla opravdu smutná, aby mé přání mělo hloubku.

A tak jsem dospěla. Bylo mi šestadvacet, když jsem složila poslední hvězdičku. Tu, která uzavřela jeden tisíc. A on opravdu přišel. Odvedl mě na sráz, odkud byl výhled na širé okolí. Bylo větrné počasí a Akio chtěl, abych nádobu otočila dnem vzhůru a dvanáctiletou práci tak nechala odnést větrem bůh ví kam.

A já to nakonec opravdu udělala. Sledovala jsem, jak ty malé útvary opouští široké hrdlo a nechávají se rozptylovat prouděním vzduchu.
Když byla sklenice prázdná, otočila jsem se ma Akia a ptala se, co bude následovat, když jsem všechna svá přání vysypala.

Jenže on záporně zavrtěl hlavou a na tváři mu tančil úsměv. Poukázal na dno sklenice a já uviděla osamělou, malou hvězdičku. Nechal mne, abych ji vytáhla a posunkem mi naznačil rozbalení.

,,Tento sen se ti jistě brzy splní."

S tím prohlášením zmizel a nechal mě tak stát na srázu. Vítr mě čím dál prudčeji bičoval do tváře, ale já se dokázala soustředit jen na kousek papírku, který jsem četla stále dokola a dokola.

,,Přála bych si mít šťastnou rodinu."