Write 30 | The-Deep-Writer

4. Mé duhové srdce

17

7.září 1939
čtvrt na osm

Milý deníčku.
Dnes jsem Tě ke svým sedmým narozeninám dostala od tatíčka a mamičky. Říkají, že budeš můj nový kamarád.
Od babičky mám krásný řetízek, prý zlatý, se skleněným srdíčkem. Tak mně do dlaně, větší není. Moc se mi líbí, stejně jako ty.

9. září 1939
čtyři hodiny ráno

Milý deníčku.
Před chvílí nás vzbudily veliké stroje, něco jako auta, ale větší. Projížděly naší ulicí. Můj velký brácha říká, že jsou to naše tanky z Polska. Že jedou na hranice s Německem, proč? To mi nechce říct. Ale všichni se tvářili zvláštně.

11. září 1939
půl osmé večer

Milý deníčku.
Od toho rána se všichni chovají zvláštně. Skoro se nesmějí, jen pracují. Vidím, jak se z nich pomalu ztrácí barvy a ze zad pomalu rostou divné černé šlahouny. Bojím se jich, jsou strašidelné. Všude, kde se objeví, mizí barvy. Svět bez barev je tak smutný. Jediné barevné místo v našem domě je půda. Zvláštní, vždy mi přišla tmavá a zlá. Jenže sem se zatím ty šlahouny nedostaly. Už jen tady jsou barvy.

12. září 1939
Poledne

Milý deníčku.
Barvy zmizely i z půdy a svět se tak stal jen dalším šedivým místem ve vesmíru.
S bráškou jsme se odstěhovali k tetičce. Mamička nás k ní poslala, když tatíček odešel pomáhat těm tankům. Proč ani jak mi nikdo neřekl.

Dívka v černých šatech prošla kovovou brankou. Pod paží držela kožený deník a mezi dlaněmi kytici, kterou ještě toho rána vázala.

Červená růže za smutek. Červený karafiát za vzpomínky. A mezi změtí červeně bylo vsazeno pár bílých kvítečků limonky, které říkaly, že dívka nikdy nezapomene.
Kytici dala do vázy na mramorové desce a znovu četla jméno, které v ní vyvolávalo tolik vzpomínek.
,,Bez tebe je svět tak smutný, tetičko. Bez barev, bez života."
Sklesle se usmála a uchopila mezi prsty skleněný přívěšek ve tvaru srdce, který se dívce pohupoval na hrudi. Přesunula jej před slzící oko přesně tak, jak ji to tetička učila.
A jak se sklem lámalo světlo, svět začal hrát všemi barvami duhy.