You & I are one |FF One Direction cz|

Life goes on

Trailer by @PennyElle

Zastavila jsem u regálu se sladkostmi a přihodila do nákupního košíku pytlík gumových medvídků. Při myšlence na dopis, ležící doma na kuchyňském stole, ve kterém mi banda zazobaných, sebestředných páprdů s lítostí oznamuje, že jsem nebyla přijata na Royal Academy of Music, jsem nakonec sáhla ještě po tabulce mléčné čokolády a balení marshmallow. Sladké je prý dobré na nervy.

Zatočila jsem do další uličky s oddělením cereálií, a zastavila až u mračící se brunetky. „Nemůžeš si vybrat?" Zavrtěla hlavou a povzdechla. „Nedosáhnu tam." Zavrčela, postavila se na špičky a marně se snažila natáhnout pro medové cheerios. „Popros někoho z personálu o pomoc." Navrhla jsem s pobaveným úsměvem na tváři. Vrhla po mě otrávený pohled. „Nepotřebuju pomoc, potřebuju být o deset centimetrů vyšší." Protočila jsem oči a začala se zabývat myšlenkou, jestli je vůbec možné, aby tahle osoba byla má matka, očividně to možné bylo a na jednu stranu jsem za to byla i ráda. „Víš co by jsi mohla? Začít nosit podpatky." Ušklíbla jsem se, když mamka své snažení vzdala a jen po vytoužených cheerios vrhala smutné pohledy. „Tak si vezmi něco jiného." Zkusila jsem to, ale předem jsem věděla, že neuspěji. Mamka mě obdarovala nesouhlasný pohled a založila si ruce na hrudi. „Zlato, když něco chci, tak to vždycky dostanu, to si pamatuj." Zavrtěla jsem hlavou a vytáhla z kapsy džínsů mobil, kontrolující Twitter. Mamka se občas chovala jako rozmazlené, panovačné děcko. Bylo ji jenom třiatřicet, narodila jsem se, když ji bylo necelých šestnáct, což její rodiče nijak nepotěšilo. Mamka o babičce a dědovi nikdy moc nemluvila a když už se zmínila, nikdy to nebylo v dobrém. „Mohla by jsi si prosím pospíšit?" Požádala jsem mamku, čtoucí si zprávu od své kamarádky Robin. „Co se stalo?" Všimla si mého výrazu. „Oliver si zlomil nohu, potřebují vyzvednout z nemocnice." Zamumlala jsem a odepsala Robin, že je za deset minut vyzvednu. „Dostaň dolů ty cereálie a můžeme vyrazit, ještě skočím pro mléko." Usmála se a zmizela u mrazáků s mléčnými výrobky. S povzdechem jsem schovala mobil zpátky do džínsů a po vzoru mamky se postavila na špičky, snažíc se dostat k cheerios.

„Můžu ti pomoct?" Polekaně jsem sebou škubla a otočila se za chraplavým hlasem. Chvíli mi trvalo, než jsem podle divokých kudrlin a okouzlujícího úsměvu poznala Harryho Stylese, zpěváka z One Direction. Nepatřila jsem mezi jejich největší fanynky, ale jejich písničky jsem měla ráda, byla v nich pravda a cit. Nejistě jsem se pousmála a přikývla. „To by bylo fajn." Aniž by se musel nějak zvlášť namáhat sáhl pro cereálie a hodil je do košíku. „Děkuju." Věnoval mi jeden ze svých dokonalých úsměvů a pokračoval uličkou dál, nejspíš měl namířeno k pokladnám. „Tak tenhle by stál za to." Objevila se vedle mě mamka s lahví mléka, pozorující vzdalujícího se Harryho. „Kdo to byl?" Zajímala se. „Harry Styles." Odpověděla jsem ji a ona se zamračila. „To je ten kluk z One Direction?" Hádala, není nad to mít moderní mamku, která se snaží držet krok s nejnovějšími trendy, ať už se jedná o oblečení, nebo hudbu. „Přesně." Přikývla jsem.

Odvezla jsem mamku domů a pomohla ji s nákupem. Bydleli jsme v prostorném, podkrovním bytě v centru Londýna, který mamka koupila krátce po našem příjezdu z Ameriky, kde jsem se narodila a prvních šest let svého života i žila. Teprve potom, co jsem mamku ujistila, že na sebe budu dávat pozor a přivezu ji k večeři pizzu, jsem opět nasedla do svého červeného Mini Cooperu a vyrazila k nemocnici. Jelikož mamka pracovala jako zdravotní sestřička, v nemocnici jsem se bez potíží vyznala a během chvíle našla Oliho, dřepícího na židli před ordinací. Robin jsem ale nikde neviděla. „Má cenu se tě ptát, co jsi zase dělal?" Povzdechla jsem a sjela ho káravým pohledem. Sádra na pravé noze mu sahala až nad koleno a šrámy společně s modřinami na jeho obličeji mě utvrdily v domněnce, že měl opět nehodu na skateboardu. „Tentokrát to ale opravdu nebyla moje chyba!" Bránil se a já nadzvedla obočí. „Vážně? Ale no tak, tohle jsem od tebe slyšela už tolikrát a nikdy to nebyla pravda." Protočil oči a zatvářil se uraženě. Periferním viděním jsem zahlédla blížící se Robin, nesoucí berle. „Tak jak se to stalo?" Zajímala jsem se. Pokrčila rameny a podala berle Olimu, který se s jejich pomocí postavil a následoval nás k východu. „Jak asi, zase se předváděl a spadl z rampy." „Nepředváděl jsem se!" Celou cestu k autu se ti dva dohadovali, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, ale nedostali se k žádnému výsledku. „Hej vy dva! Dost! Bolí mě z vás hlava!" Zaúpěla jsem a pomohla Olimu na zadní sedačky auta. Oba zmlkli a jen po sobě vrhali vražedné pohledy, aspoň, že byli zticha.

Vzala jsem si od Robin dva hrníčky horké čokolády a vrátila se zpátky k Olimu. Seděli jsme ve Starbucks, kde Robin pracovala jako servírka, a probírali moje nepřijetí na školu. „Jak to, že tě nevzali?" Mračil se Oli a vzal si ode mě horkou čokoládu. Přisedla jsem si ke stolku a čekala, až Robin obslouží nové zákazníky, aby se k nám mohla přidat. „Jak si vůbec mohli dovolit tě nevzít?!" Rozčilovala se, až málem polila jednoho zákazníka kávou, načež si k nám pospíchala přisednout. „Asi nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela." Pokrčila jsem rameny a upila ze svého hrníčku. „To jsou keci!" Zavrčela Robin, není nad to, mít přátelé, kteří se vás vždy zastanou a stojí na vaší straně, ať se děje, co se děje. „Určitě ti to vyjde příště." Chlácholil mě Oli. Vděčně jsem se na něj usmála a raději změnila téma. „Už víš, jak o uděláš s prací?" Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale když zítra nepřijdu, Tom mě vyhodí a najde si náhradu." Zamyslela jsem se. „Co kdybych to vzala za tebe?" Navrhla jsem mu. „Stejně bych si musela shánět nějakou práci. Dokud se neuzdravíš, můžu pracovat místo tebe, abys jsi o svoje místo nepřišel." Zamyslel se. „To není špatný nápad." Přikývl. Omyl! Byl to velmi špatný nápad, jak se brzy ukázalo.