You & I are one |FF One Direction cz|

Usually exceptional

Máme tu druhou kapitolu :) doufám, že vás mé dlouhé okecávání nenudí, už se pomalu dostáváme k hlavnímu příběhu tak ještě vydržte, slibuju, že to bude stát za to...snad :D názory? stížnosti? komenty? :)

Potemnělou ložnicí se rozléhaly tóny mého oblíbeného songu od Little Mix. Zaúpěla jsem a v polospánku zašmátrala na nočním stolku, snažíc se najít svůj vyzvánějící mobil. „Ano?“ Zamumlala jsem rozespale, aniž bych se podívala na jméno volajícího. „Věděl jsem, že zaspíš.“ „Oli?“ Zkusila jsem to. „Ne, tady Superman! Co myslíš?“ Jasně že to byl Oli, ale Supermana bych brala radši. „Co se děje?“ Snažila jsem se uvést svůj stále spící mozek do provozu, marně. „Tvůj první den v mé práci, to se děje.“ Veškerá únava ze mě během vteřiny vyprchala. „Do háje! Úplně jsem na to zapomněla.“ Prudce jsem se vymrštila do sedu a snažila se vymotat z peřin. Neuniklo mi jeho uchytnutí. „Jsem ráda že se bavíš, uvidíme, jak se budeš smát, až tě Tom vyhodí.“ Ukončila jsem hovor, hodila mobil na postel a pospíchala do koupelny udělat ze sebe člověka.

V rychlosti jsem si skočila do sprchy, vysušila si medově zlaté kudrliny, které mi spadaly do poloviny zad a nechala je rozpuštěné, nic moc jiného se s nimi stejně dělat nedalo. Sytě zelenkavé oči jsem zvýraznila třpytivými stíny a začala se soukat do černých legin. Přes hlavu jsem si přetáhla volný, lososový svetřík, který mi ladil s kotníčkovými Conveskami a zkontrolovala hodiny. Měla jsem půl hodiny na to, abych se dostala do obchodního centra. Na kuchyňském stole jsem nechala mamce vzkaz, že se pravděpodobně vrátím až večer, a bez snídaně jsem byt opustila.

Oliver pracoval v prodejně s hudebními nástroji a CD, která byla součástí rozlehlého, obchodního domu, kde mimo krámů stály restaurace, kavárny a dokonce i posilovna. Toma, majitele krámku, jsem znala jen od vidění, když jsem občas vyzvedávala Oliho. Bylo mu něco kolem třiceti a hrál v nějaké rockové kapele, víc jsem o něm nevěděla a ani vědět nepotřebovala. Dorazila jsem s deseti minutovým předstihem a měla čas si v klidu rozmyslet, co přesně Tomovi vlastně řeknu, nakonec se to stejně ukázalo jako zbytečné.

Vešla jsem do krámku, který byl plný vystavených, hudebních nástrojů. Uprostřed místnosti stál klavír, v rohu bicí a celou jednu zeď zakrývaly elektrické i akustické kytary. Pro člověka, který miloval hudbu tak, jako já, byl tohle učiněný ráj na zemi. „Jdeš brzo, na to u Olivera nejsem zvyklí.“ Tom stál za kasou a vyplňoval nějaké papíry. „Amm...ahoj. Jsem Noelle a...“ Zvedl hlavu a usmál. „A budeš tu místo Olivera. Já vím, volal mi.“ Srovnal papíry na hromádku a strčil je pod pult. „V hudbě se prý vyznáš a horší než Oliver být nemůžeš.“ Mrkl na mě a oblékl si koženou bundu. „S kasou se naučíš rychle a víc nepotřebuješ. Končíš ve tři, když náhodou nepřijdu, zamkni.“ Podal mi klíče a vzal si pouzdro s kytarou. „Otázky?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Výborně.“ S tím krámek opustil. To mělo být jako všechno? S kasou se naučíš rychle a víc nepotřebuješ? Tak fajn, ale až něco podělám, bude to na Olivera.

Nudnější práci jsem nezažila, ne že bych sad někdy pracovala, ale tohle byl extrém. Většina zákazníků, která přišla, si prostě vzala pár CD, zaplatila a zase odešla. V téhle práci se snad ani nedalo nic pokazit, za což jsem byla na jednu stranu ráda. Hodiny se neuvěřitelně vlekly a já začínala pomalu litovat toho, že jsem tu práci za Oliho vzala. Krátce po dvanácté jsem se nakonec odhodlala a sedla za klavír, který jsem pohledem hypnotizovala už od svého příchodu. Zapátrala jsem v mysli po jakékoli melodii a mé prsty se rozeběhly po klávesách. Bylo to tak přirozené, jako dýchání. Zavřela jsem oči a s úsměvem na tváři nechala své myšlenky volně plynout. Netušila jsem co hraji za píseň, ani jsem si neuvědomila, že zpívám, dokud mě nevyrušil povědomý hlas.

„The Wanted? Vážně?“ Otočila jsem se ke vchodu do krámku, kde postával Harry Styles, na tváři pobavený úšklebek. „Problém?“ Nadzvedla jsem obočí. Usmál se a zavrtěl hlavou. „Když jejich písničku zpíváš ty tak ne. Jsi úžasná, víš to?“ „Zajímalo by mě, kolika holkám jsi tohle už řekl.“ Zamyslel se. „Umíš do tolika vůbec počítat?“ Rýpla jsem si a on po mě vrhl vražedný pohled. „Jako bych nic neřekla.“ Ušklíbla jsem se a otočila se zpět ke klavíru. Bez přemýšlením jsem začala hrát neznámou melodii a dál si Harryho nevšímala. „Co je to?“ Objevil se vedle mě, sledující mé prsty, míhající se po klávesách. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v hraní, zatímco on začal cosi hledat po kapsách, odhadovala jsem to na mobil, který po chvíli skutečně vytáhl. Položil ho na klavír a odtáhl mé ruce z kláves. „Hej!“ Zaprotestovala jsem a vyškubla se mu. Zvedl ruce v obranném gestu a kývl k mobilu. „Jen si to poslechni, prosím.“ Protočila jsem oči a přikývl. Pustil minutovou nahrávku hudby, hrané akustickou kytaru. Byla to pomalá, táhlá melodie, na můj vkus až moc jednoduchá a nudná. „Co já s tím?“ Nechápala jsem. „Zahraj to.“ Pobídl mě. „Nejsem cvičená opice.“ Namítla jsem. „Dlužíš mi to, za ty cereálie.“ Připomněl mi a já povzdechla. „Fajn.“ Zavřela jsem oči a vrátila prsty na klávesy. Nejprve jsem si vybavila melodii a aniž bych se nějak zvlášť snažila, jsem ji bez problému zahrála. Na klavír zněla líp, ale šla by ještě vypilovat. Harry se spokojeně usmál. „Zvládla by jsi hrát dál?“ „Jak dál?“ Nechápala jsem. „Dokončit ji.“ Zasmála jsem se. „Ne to fakt ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Proč ne?“ „Neumím skládat hudbu, hraju jenom to, co slyším.“ Objasnila jsem. „A to před chvílí bylo co?!“ „Nevím, asi nějaká filmová melodie, nebo tak něco.“ Nespokojeně přikývl a schoval mobil do kapsy. „Škoda.“ Pousmál se a zkontroloval čas na nástěnných hodinách za pokladnou. „Nejvyšší čas na oběd, zvu tě.“ Mrkl na mě a zamířil ke vchodu do krámku. „Díky, ale nemůžu, jsem v práci.“ Připomněla jsem mu, zarazil se uprostřed kroku a otočil se zpátky ke mně. „Tak na chvíli zavři.“ Navrhl. „Nechci mít problémy.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře, tak co večeře.“ „Už něco mám.“ Odmítla jsem ho opět. „Něco máš?“ Ujišťoval se, že dobře slyšel. „Přesně tak.“ Zamračil se a bez rozloučení odešel, nezdvořák.

Tom se neobtěžoval dorazit, proto jsem dle jeho pokynů zamkla a zamířila do Starbucks, kde jsem měla sraz s Oliverem a Robin. Samozřejmě jsem je zastihla uprostřed hádky, což bylo u nich na denním pořádku. Podle mojí mamky bylo jen otázkou času, než se ti dva dají dohromady. „Ahoj, chci vědět, co se děje?“ Zeptala jsem se nejistě a přisedla si k jejich stolku. „Ahoj kočko.“ Usmála se Robin a pospíchala mi pro latte. „Tak co to je tentokrát?“ Otočila jsem se k Olimu. „Probíráme, kam o víkendu vyrazíme.“ Každý druhý týden v měsíci jsme se sbalili a vyrazili mimo Londýn. Byla to zkrátka taková naše tradice. „Robin chce odjet na pět dní do Austrálie. Bydleli bychom u její babičky.“ „Co se ti na tom nelíbí?“ Nechápala jsem. „Nebudu z toho nic mít! Pokud jsi si toho ještě nevšimla, mám na noze sádru!“ „A co navrhuješ ty?“ Zajímala jsem se. „No...víš...“ „Jasně, nic neříkej.“ Bylo mi jasné, že on žádné návrhy nemá, kam se pojede vždycky vymýšlela Robin. „Kdyby jsi nebyl idiot, mohl jsi se koupat v moři! Takhle se budeš muset válet na pláži jako vyvržený vorvaň a smažit se na sluníčku.“ Ušklíbla se Robin a postavila přede mě latte. Oli zaúpěl a utrousil poznámku o vypočítavých mrchách. „Takže jedeme?“ Ujišťovala jsem se a Robin s úsměvem přikývla. „V neděli odlétáme, neděkujte mi a kdyby něco, letenky si platíte sami.“ S tím pospíchala obsluhovat zákazníky.