You & I are one |FF One Direction cz|

Past mistakes

Po až neuvěřitelně dlouhé době další kapitola na světě :)

„Noell?!“ Vyjekla mamka vyděšeně, když se mi po pěti minutách, co jsem bušila na dveře našeho bytu, uráčila dojít otevřít. „Mami?!“ Napodobila jsem její zmatený, nechápavý výraz. Osoba stojící ve dveřích se vzdáleně podobala mojí matce, ale její pleť měla nazelenavou barvu, byla rozcuchaná a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. „Co jsi v noci dělala?“ Zamračila jsem se. „Lepší otázka je, co jsi v noci dělala ty? A proč nejsi v letadle?“ Proklouzla jsem kolem mamky do předsíně, shodila z nohou tenisky a zamířila do koupelny, abych ze sebe mohla smýt krev. „Zapomněla jsem si klíče a neměla jsem se jak dostat domů, tak jsem přespala u Harryho.“ Vyhodila jsem krví nasáklý kapesníček do koše a opláchla si obličej vlažnou vodou. „Kdo ti udělal?“ Chtěla vědět mamka a zblízka si prohlížela mé modřiny. „Dveře.“ Povzdechla jsem a mamka vyprskla smíchy. Věnovala jsem ji vražedný pohled a raději se odebrala do svého pokoje, následovala mě. „Máš aspoň sbaleno?“ Zavrtěla jsem hlavou a sundala si Harryho triko, které jsem mohla rovnou hodit do koše. „Musím zavolat Robin.“ Zamumlala jsem a oblékla si mikinu. „Hodně štěstí.“ Ušklíbla se mamka. „Víš jaká je.“ S tím opustila můj pokoj a poskytla mi tak aspoň minimální soukromí. S povzdechem jsem se natáhla pro svoji kabelku a vylovila z ní mobil. „Tak jdeme na to.“ Špitla jsem a vytočila Robinino číslo.

„Jestli si myslíš, že na tohle ti bude stačit jedna z tvých dalších omluv, tak se šeredně mýlíš! Kde do háje jsi?!“ Zkousla jsem si spodní ret. „Promiň Robin, mrzí mě to. Zapomněla jsem si klíče a neměla se jak dostat domů. Zůstala jsem u kamaráda a…“ „U kamaráda?!“ Skočila mi do řeči. Ups, to jsem asi neměla říkat. „Kde je?“ Zaslechla jsem Oliho hlas. „To by mě taky zajímalo! Do čí postele si vlezla tentokrát?!“ Vyjela na mě, neměla jsem ji to za zlé, vzhledem k mé minulosti. „Robin tak to není.“ Zaúpěla jsem. „A jak to tedy je?! Ne počkat, nechci to vědět! Moje nejlepší kamarádka se na mě vykašlala kvůli tomu, aby mohla šukat s nějakým egoistickým, retardovaným kreténem! To mi stačí, čau!“ Zavěsila. „Robin počkej!“ Odpovědí mi bylo jen ticho. Odhodila jsem mobil na postel a naštvaně kopla do nočního stolku. To se zrovna nepovedlo. „Můžu hádat? Nedopadlo to podle tvých představ.“ Nakoukla do ložnice mamka. „Co myslíš.“ Zavrčela jsem. „Nic si z toho nedělej, však ono ji to přejde.“ Přikývla jsem. „Já vím, jenže ona má pravdu. Už tolikrát jsem se na ní vykašlala kvůli klukovi, kterého jsem znala sotva pár hodin a pak už ho nikdy neviděla.“ Zamumlala jsem. „Každý děláme chyby zlato.“ Utěšovala mě mamka, co bych si bez ní jen počala? Dokonale mi rozuměla a vždycky mi dokázala pomoci.

„Jak to vypadá?“ Dodělala jsem si make-up a otočila se čelem k mamce, která se rozvalovala v mé posteli. „Je to perfektní, nikdo nic nepozná.“ Usmála se a pokračovala v listování dívčím časopisem. „Kam se vůbec chystáš?“ Zajímala se, zatímco jsem si oblékla černé sáčko a nazula lodičky. „Musím jít Harrymu koupit triko, když jsem mu ho zničila.“ Ušklíbla se. „Líbí se mi. Zdál se milý a navíc je naprosto k nakousnutí. S ním bych si dala říct.“ „Mami!“ Zaúpěla jsem. „No co je? Nezapomínej, že máš vkus po mně.“ Protočila jsem oči a popadla kabelku. „Bohužel mám po tobě víc než jenom vkus.“ Zavrčela jsem a doufala, že to mamka neslyšela. „Kdy se vrátíš?“ Zeptala se, aniž by odlepila pohled od dvojstránky s horoskopem. „Nevím, asi někdy večer.“ Křikla jsem za sebou a opustila byt.

Obešla jsem snad všechny obchody v Londýně a snažila se najít triko, které by se co nejvíc podobalo tomu, které jsem Harrymu zničila. Štěstí se na mě usmálo až po poledni, kdy jsem byla utahaná, hladová a otrávená. S taškou s trikem za dvacet liber jsem se cestou z obchoďáku stavila u Toma v obchodě s hudebními potřebami, který se během dvou dnů, kdy jsem tam nebyla, změnil k nepoznání. „A-ahoj.“ Pozdravila jsem Toma nejistě a zmateně se rozhlížela kolem sebe. „Co se to tu děje?“ „Ahoj Noell. Neměla jsi být s Olim v Austrálii?“ Nadzvedl obočí, podepsal nějaké papíry a předal je muži v pracovním oblečení, kterých se po obchodě pohybovalo několik, vypadali jako stěhováci. „Měla, ale nestihla jsem letadlo.“ Zamumlala jsem a sledovala dva muže, jak rozebírají bicí. „Dozvím se už, co to má být?“ Otočila jsem se k Tomovi. Povzdechl a přikývl. „Zavírám obchod.“ „Cože?!“ „Slyšela jsi dobře, zavírám. Povedlo se mi prodat většinu vybavení a obchod pronajmout.“ „Ale to Oli přijde o práci.“ Namítla jsem. „Už to tak bude. Vyřiď mu, že výplatu za tenhle měsíc mu pošlu.“ Proč jsem poslem špatných zpráv měla být zrovna já?! „Co s tím klavírem šéfe?!“ Ozval se jeden ze stěhováků. „Nechte ho tady.“ Křikl Tom a propaloval klavír nenávistným pohledem. „Nevíš o někom, kdo by chtěl klavír? Do večera to tu musím vyklidit a nemám ho kam dát.“ Povzdechl. „Náhodou vím.“ Vhrkla jsem bez rozmýšlení.

Stiskla jsem zvonek a trpělivě vyčkávala, až mi někdo dojde otevřít. „Už jdu!“ Zaslechla jsem dívčí hlas. Během chvilky se domovní dveře otevřely a objevila se v nich Eleanor. „Ahoj.“ Přátelsky se na mě usmála a odstoupila ode dveří, abych mohla vejít dovnitř. „Jdeš za Harrym?“ Hádala. „Tak troch. Dlužím mu triko.“ Ušklíbla se a vedla mě do kuchyně. „Ahoj!“ Pozdravili mě sborově všichni obyvatelé domů, včetně Sophie a blondýnky, sedící vedle Zayna. Hádala jsem, že to bude Perrie. „Ahoj.“ Usmála jsem se. „Jsem tu jenom na skok.“ Postavila jsem před Harryho tašku s trikem. „To jsi nemusela.“ Namítl. „Nezůstávám nic dlužná, což mi připomíná, že za zničení mého obličeje teď dlužíte vy mě.“ „To Liam!“ Bránil se Niall a Liam povzdechl. „Je mi to líto, můžu ti to nějak vynahradit?“ Přikývla jsem, což se očividně moc nelíbilo Sophii, protože se mírně zamračila. „Potřebovala bych si u vás něco nechat.“ „Co něco? Drogy neschováváme.“ Upozornil mě Louis. Zasmála jsem se a zavrtěl hlavou. „Neboj, ty mám schovaný jinde.“ Zažertovala jsem. „Potřebovala bych si tu nechat klavír.“ „Klavír?“ Nadzvedl Zayn obočí. „Přesně.“ Přikývla jsem. „Proč?“ Nechápal Harry. „Protože Tom zavřel obchod. Většinu věcí rozprodal, ale klavír mu zůstal a já ho chci, ale nemám ho kam dát, zatím. Takže, můžu si nechat u vás?“ Nadzvedla jsem obočí. „Jasně že můžeš.“ Přikývl Liam. „Děkuju.“ Vděčně jsem se na něj usmála a neunikl mi Sophiin vražedný pohled, který na mě upírala. Netušila jsem, co jsem ji udělala? „Znamená to, že jsi teď bez práce?“ Zajímal se Harry. „Jak se to vezme. Nebyla to moje práce, jen jsem zaskakovala za kamaráda.“ Pokrčila jsem rameny. „Už půjdu, a ještě jednou díky.“ „Pospícháš na letadlo?“ Zahuhlal Niall s plnou pusou. „Ne. Do Austrálie nepoletím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Proč ne?“ Povzdechla jsem. „To je jedno.“ Odbyla jsem ho, a co nejrychleji odtamtud vypadla. To poslední, po čem jsem toužila, bylo, aby se dozvěděli o mé minulosti, což by se stalo, kdybych jim řekla důvod, proč se do žádné Austrálie nepodívám. „Noell?“ S rukou na klice jsem se otočila za jeho hlasem. „Hm?“ „Přijdeš zítra? S kluky bychom potřebovali pomoct s dalším songem.“ Zaprosil Harry, a ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem ráda, že mě o to požádal. „V kolik?“ Široce se usmál. „Hned ráno? Jak se ti to bude hodit.“ Přikývla jsem a vyšla ze dveří.