You & I are one |FF One Direction cz|

Looking back to the beginning

Doporučuju si pustit song, který najdete v přílohách, tuhle část jsem při něm psala a jen díky běmu, mě tohle napadlo...

Děvka, kurva, coura...kolika dalšími slovy mě během několika málo minut stihli nazvat? Nebyla jsem si jistá, protože jsem uprostřed hádky zbaběle utekla. Snažila jsem se působit lhostejně a chladně. Snažila jsem se skutečně působit jako ta děvka, za kterou mě označili, ale bolelo to. Každé to slovo mi ublížilo milionkrát víc, než kdyby do mě vráželi nůž. Mohla jsem si za to sama. Měla jsem všechno a všechno jsem ztratila v jeden den. Niallův bolestný výraz, Liamův vztek, Harryho nenávist...pohrdavé pohledy Sophie i zklamané, nevěřícné výrazy ve tvářích ostatních. To všechno mě srazilo na kolena, poslalo zpátky na dno, zpátky na začátek tohohle všeho. Opět jsem cítila tu prázdnotu a chlad, jako v den, kdy jsem poprvé potkala Harryho. I tenkrát mi vzali něco, na čem mi tolik záleželo, vzali mi můj sen a tentokrát se nespokojili s ničím menším, než s klukem, kterého jsem milovala.

Po internetu kolovaly fotky mě a Liama, jak se líbáme na letišti, to že jsem mu dala facku se bohužel nikde neobjevilo. Directionerky zahlcovaly můj Twitter nenávistnými a výhružnými zprávami, zatímco média řešili Liamův a Sophiin rozchod. Harry mi poslal několik zpráv typu, že mi moc děkuje za rozpad kapely a zničení vztahu Liama a Sophie. Kluci mě nenáviděli a s nimi i El, Perrie, Sophie a polovina světa. Raději jsem nevycházela z bytu a celý zbytek víkendu strávila v posteli, zavalená hordami posmrkaných, papírových kapesníčků. Několikrát jsem se pokoušela dovolat Niallovi, marně. Co jsem taky čekala?

Nastalo pondělí, dny mě nějak tak míjely a nebýt mamky, měla bych ještě pořád sobotu. To ona mě násilím vytáhla z postele a donutila navštívit koupelnu, abych vypadal opět jako člověk a ne jako chodící zombie. Ve sprše jsem opět udělala tu chybu a začala vzpomínat. Zpětně jsem si přehrávala všechny důležité okamžiky svého života od chvíle, kdy do něj vstoupil Harry a kluci. Kdybych si nezapomněla klíče, kdybych nepřespala u Harryho, kdybych se nevyspala s Liamem, kdybych...ano, kdybych spousty věcí neudělala a jiné udělala dříve, nic z toho by se nestalo.

 Byt se utápěl v mrtvém tichu. Nikdy bych nepomyslela na to, že si kvůli klukovi sáhnu na život. Ale on nebyl jen tak ledajaký kluk, byl to můj princ, o kterém se mi jako malé holčičce zdálo a na kterého jsem časem zapomněla, protože jsem nevěřila v to, že by snad mohl existovat. Existoval, byl tu pro mě a já mu ublížila. Ostří žiletky lehce sklouzlo po zápěstí a zanechalo po sobě rudou cestičku. Něco mi říkalo, že takhle to nepůjde, musela jsem hloubjeji. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Na malý okamžik jsem zahlédla Nialla, jeho oči a kouzelný úsměv. „Promiň, je mi to líto.“ Zašeptala jsem a klesl na studenou dlažbu, opět přikládající žiletku k zápěstí. Druhý řez už byl ten správný. Opřela jsem si hlavu o hranu vany a zavřela oči. Hlavou mi proběhla poslední myšlenka, existuje peklo? A jestli ano, jak moc se tam dole už na mě těší?